Podle slov Zdeňky Mauleové z Asociace speciálních pedagogů ČR je to však velký problém. „Zapomíná se,  že v dětských domovech jsou tak jako jinde i děti s různými vadami a postiženími, kteří potřebují speciální a intenzivní péči.“ Jak by to bylo v případě, že pěstouni odjedou na dovolenou a o děti se bude starat náhradník, je ve hvězdách.

„Ještě horší je to s názorem na citový život dětí,“ doplňuje pro ParlamentníListy.cz PhDr. Zdeňka Slupská ze Speciálního pedagogického centra v Plzni. „Je tu návrh, že by po vzoru anglické výchovy  děti neměly být na své  pěstouny citově vázány,  aby jejich citový život vznikl až v dospělosti, kdy se postaví na vlastní nohy. To je ale diametrálně  odlišné od všeho, co jsme zde dosud podporovali.“ Nabízí se tedy otázka, zda předlohou pro tento vpravdě novátorský přístup není výchova dětí v Kambodži v době vlády Rudých Khmerů.

Kdo za tím stojí?

Naskýtá se tedy otázka, kdo je v pozadí toto tlaku na bez nadsázky  fatální změnu péče o děti v dětských domovech. „Byli jsme mezi prvními, kteří začali bít na poplach,“ říká náměstek hejtmana Plzeňského kraje pro školství, mládež, sport a ekonomiku Jiří Struček.

“Jako kdybychom házeli hrách na zeď. Ministerstvo nás neposlouchá a vede si svou, i když většina praktických pedagogů je zděšena, co se tam vyrábí za paskvil. Přivádí vás to na myšlenku kdo za tím vším stojí nebo proč se bude  zásadně měnit celý systém. Lidé na ministerstvu se aktivizují v agenturách pro školení pracovníků náhradní rodinné péče a osobní antipatie k některým dětským domovům se zvrhly na jediné – zrušit a basta.“

V Plzeňském kraji je v  7 dětských domovech celkem 273 dětí a to je zcela naplněný stav. “V našem kraji máme vytvořen systém následné péče, ale to není tak všude. O projekt se ale ministerstvo vůbec nezajímá," tvrdí Struček pro ParlamentníListy.cz.

Německý příklad varuje

„Jsme dětský domov rodinného typu,“ říká ředitelka DD v Nepomuku  Věra Nováková. „V pěti bytech po maximálně osmi dětech se všichni společně učí  samostatnosti. Nemáme žádnou školní jídelnu nebo společnou uklízečku. Vše si dělají děti se svými tetami a strýci. Sami si i  nakupují  - to všechno proto, aby byly co nejvíc samostatné. Logicky se se jim do náhradní péče nechce. U malých dětí je to samozřejmě odlišné, ale starší jsou velmi spokojeni s tím, jak u  nás žijí. Znám také dost případů, že se z náhradní péče vrátily v horším stavu, než do něj přišly. To je pak rána pro psychology i děti samotné. Samozřejmě, že nelze paušalizovat, ale brát náhradní rodinnou péči jako dobrou příležitost  jak vydělat, to není zrovna nejlepší řešení.“

 „V Německu  podobný systém v devadesátých letech zavedli a za pár let se hezky rychle vrátili k tomu původnímu,“ konstatuje  Mgr. Lenka Mauerová. „Nám skutečně celý svět závidí propracovaný systém péče o děti v ústavech a domovech – a my bychom to měli opouštět? Upřímně nám říkají, abychom to ani nezkoušeli, že se za čas  stejně vrátíme k původnímu, jen to bude stát zas o něco více. Takže  o nějakých úsporách není ani řeči.“

„Je to snaha rozbít, co je osvědčené a zavedené,“ nebere i servítky Struček. „Systém - kdo se přihlásí a projde několikahodinovým školením, tak dostane dítě, to je přece skandální.“