Britové se rozhodli opustit Evropskou unii, což vyvolalo zděšení nejen v Bruselu, ale i v dalších evropských zemích. Bylo rozhodnutí Britů pro vás překvapením?

Brexit má mnoho poloh, každopádně je to realita, se kterou se musíme vyrovnat. Je to rozhodně výsledek většinové, tedy demokratické volby. Většina Britů rozhodla, i když to byla těsná většina. Já jsem shodou okolností byl v den hlasování a den před ním v Oxfordu ve Velké Británii na udělování čestného doktorátu profesoru Tomáši Halíkovi. A co jsem mohl osobně vnímat, bylo, že Oxford byl plný evropských vlajek a výzev k tomu, aby Británie zůstala v Evropské unii. V podstatě všichni lidé, s nimiž jsem vedl rozhovory při různých setkáních, se shodovali, že vzdělaní a mladí lidé preferují setrvání v Evropské unii, což v Oxfordu bylo vidět. Ale nakonec převážili stoupenci odchodu z Evropské unie.

Můžeme se my, a především evropští úředníci a politická elita, z výsledku britského referenda nějak poučit?

Je to velké varování a podle mého názoru už několikáté v Evropě, že když někteří politici začnou určitými tématy strašit, tak je také potom mohou postihnout a mohou je i smést. A to je nakonec příklad Slovenska, Velké Británie, do jisté míry i Rakouska. Takže to je pro nás velká výzva, abychom se poučili, že s tímto ohněm si nelze zahrávat. Je to také otázka manipulace, protože řada reakcí po brexitu ukazovala, že se Britové až poté začali zajímat, o čem to vlastně hlasovali. To je také určitá výzva lidem u nás, kteří říkají „já k volbám nepůjdu, nemá to cenu“. Má to cenu. Každý hlas má cenu. Protože ty skutečnosti nepadají z nebe, nepřicházejí samy od sebe, my jsme spolutvůrci dějin naší země a našich životů. To všechno brexit v sobě obsahuje.

Ale objevuje se kritika Bruselu a chování bruselských úředníků vůči některým členským zemím nejen z Velké Británie, ale i z řady dalších zemí. Neměl by být brexit důvodem k zamyšlení, že je třeba některé věci v Evropské unii změnit, jinak mohou následovat Velkou Británii i další země?

Brexit i atmosféra v jednotlivých zemích Evropské unie ukazuje, že ne všechno funguje optimálně. V každé krizi je skrytá šance věci zlepšovat. Myslím, že je větší šance věci zlepšovat, když sedím u jednacího stolu, než když sedím v předsálí za zavřenými dveřmi. Jsem přesvědčený, že pro nás je stále nejlepší možná alternativa Evropská unie a evropská integrace, a je třeba, abychom svoji spoluodpovědnost vzali velmi vážně a abychom se takzvaně jen nevezli, abychom skutečně dokázali vytvářet spoluobraz Evropské unie tak, jaký si ho přejeme mít. Protože Evropská unie nejsou nějací oni, mluví se o jakýchsi nekonkrétních úřednících. Ne. Evropská unie jsme my. Jezdím na zasedání evropských ministrů kultury Rady Evropy a tam nevnímám atmosféru nějakého přehlížení, nějaké druhé koleje. Je to opravdu hodně na nás, jak se k těm věcem postavíme a jestli budeme těmi tahouny, nebo se necháme jenom vézt. Já bych byl velmi pro to první. A brexit je také velkou výzvou, abychom skutečně zintenzivnili svoji práci v Evropské unii ve prospěch České republiky i ve prospěch celku.

Ale mnozí politici i u nás, nejen opoziční, ale například i ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, se tvrdě vyjádřili vůči některým představitelům Evropské unie, například předsedovi Evropské komise Jeanu-Claudu Junckerovi, protože podle nich měl podíl na tom, jak referendum v Británii dopadlo, a neměl už by na svém postu dál sedět. Ale pak ho lidovci i socialisté v Evropském parlamentu podrželi. Jak vy vidíte podíl Bruselu na rozhodnutí Britů?

Nejsem takovým znalcem, abych tady mohl procentuálně vyjádřit, kdo má jaký podíl na výsledku britského hlasování. Každopádně je to výsledkem nějakého činění jak na britské, tak na bruselské a vůbec celoevropské straně. Takže je potřeba analyzovat příčiny, které k takovému rozhodnutí vedly, a rozhodně někde se chyby udělaly, o tom nelze diskutovat, a je třeba se jich do budoucna vyvarovat. Necítím se oprávněn tady kritizovat jednotlivé představitele evropských institucí, jestli udělali, co měli udělat, nebo neudělali, ale jako ministr kultury České republiky vnímám výraznou spoluodpovědnost za kulturní počiny, a zcela konkrétně právě končící nizozemské předsednictví mělo jeden z cílů digitalizaci evropského kulturního dědictví. To je určitý nizozemský vklad – tzv. projekt Europeana. Já jsem s nizozemskou ministryní kultury hovořil o tom, že je to velmi potřebný projekt a je třeba v něm pokračovat, digitalizace probíhá i u nás, abychom přispěli českým, moravským a slezským příspěvkem do tohoto celoevropského projektu, abychom dokázali zpřístupnit a uchovat evropské dědictví, což je velmi aktuální otázkou v souvislosti s diskusí o evropských hodnotách. Právě kultura a umění krásně ukazují, kde jsou kořeny evropských hodnot. To je můj příspěvek k budování evropské identity. A každý z nás v rámci svého resortu takovéto kameny do té velké mozaiky může vsazovat.

Jsem ráda, že mluvíte o evropských hodnotách, protože se mi zdálo, že diskuse před britským referendem, ale i při hodnocení dopadů britského referenda na Evropskou unii a evropský projekt, se zúžila jen na ekonomické dopady. Nemáte pocit, že se idea evropského společenství, které stojí na společných kořenech, úplně ztratila?

To je právě celkový problém, že celá evropská integrace se hodně horizontálně zploštila na ekonomické faktory. Ty vůbec nejsou zanedbatelné, jsou velmi důležité, ale nejsou zdaleka jediné. Myšlenka evropské integrace po druhé světové válce sice byla založena na společenství uhlí a oceli, nicméně byla tam právě ona z křesťanských idejí vycházející myšlenka sounáležitosti evropských národů na základě kulturních tradic, na základě příbuznosti. Křesťanskodemokratičtí politici Konrád Adenauer, Robert Schuman a Alcide De Gasperi byli tvůrci evropské myšlenky na ideové bázi. A to je něco, na co jsme pozapomněli.

Velká Británie je starobylou, stabilní zemí, zase se vrátím ke své návštěvě v Oxfordu, tamější univerzita je na světě zhruba devět set let, a to je úžasný časový úsek. Devět set let tady kultivuje nesčetné množství generací vědců, učenců, a to je například cesta, kterou bychom měli jít, abychom to hluboké evropské dědictví vzájemně sdíleli. A každým odchodem jakéhokoli z těchto článků vzniká prázdné místo, což je samozřejmě škoda. Je to také impulz, abychom se zamýšleli nad tím, co je onou nosnou myšlenkou, která evropskou integraci propojuje a nese. Určitě to není jen ekonomika. Ač nechci, aby z toho vyplývalo, že ji podceňuji. Ale není to to jediné.

V řadě zemí, a zejména teď po brexitu, se ozývají hlasy z různých nacionalistických či extremistických stran, aby referenda o odchodu z Unie proběhla i v dalších zemích. Přicházejí i u nás například ze Strany svobodných občanů nebo Úsvitu, zejména kvůli obavám z migrace. Je možné předejít tomu, aby se jinde neopakovalo to, co ve Velké Británii?

To jediné autentické referendum, které na toto téma máme, proběhlo v době, kdy jsme hlasovali o vstupu do Evropské unie, a to byla jednoznačná, zhruba tříčtvrtinová, většina pro naše členství v Evropské unii. Naštěstí se hlasy volající po odchodu z Unie ozývají z okrajových částí politického spektra. Ale nelze je podceňovat. Když se na to však podíváme realisticky, členství v Evropské unii nám přineslo nejnižší míru nezaměstnanosti, rozvoj české ekonomiky, která je naprosto navázána na evropskou ekonomiku, především na německou, jsme šestou nejbezpečnější zemí na celém světě, jsme sedmou nejméně zadluženou evropskou zemí v Evropské unii, je u nás nejnižší míra chudoby. To jsou zajímavé výsledky, a jestli je někdo přehlíží, pak opravdu rozšiřuje informace, které se nezakládají na pravdě. Přínos našeho členství v Evropské unii je jednoznačně kladný, pozitiva mohutně převažují. A to, co třeba není dokonalé, například do této kategorie patří některé byrokratické zásahy, je reformovatelné mnohem snáz, když budeme sedět, jak už jsem řekl, u jednacího stolu, než když budeme sedět v předsálí, protože jsme otevřenou ekonomikou a jsme naprosto navázáni na evropskou ekonomiku.

Říkáte, že hlasy volající po odchodu České republiky z evropského společenství pocházejí především z okrajových částí politického spektra. Ale i bývalý prezident Václav Klaus, který se nikdy netajil odporem k Evropské unii, oslavoval odchod Velké Británie z Evropské unie, dokonce prohlásil, že Britové už potřetí zachránili Evropu před monstrem. Co tomu říkáte?

Pan profesor Klaus je dnes soukromou osobou, vyjadřuje své soukromé názory a jistě má na ně právo, ale není reprezentantem žádného relevantního politického směru, který by byl v Poslanecké sněmovně nebo zásadně určoval politický život naší země. Takže opakuji: jsou to názory ozývající se z okrajů politického spektra.

Ale pokud nebudou politici parlamentních stran evropských zemí naslouchat mínění občanů a nepřesvědčí je o smysluplnosti Evropské unie, po volbách by už nemuseli být u moci. Stejně jako například premiér David Cameron po britském referendu. Neobáváte se takových dopadů?

Já ty obavy nesdílím. V tuto chvíli nevidím na české politické scéně nějaké zásadní zpochybnění evropského integračního procesu a síly, které s tím přicházejí, zůstávají na okraji politického spektra, což je podle mého názoru pozitivní signál. A relevantní státotvorné demokratické strany jsou naprosto shodných nebo velmi podobných názorů ve prospěch evropské integrace. Takže co se týká České republiky, neobávám se v nejbližší době zpochybnění zahraničněpolitické orientace naší země. Ale není možné podceňovat opačné názory. Avšak naštěstí jsou zatím nevýrazné, okrajové, ale existují. Ale to do toho demokratického spektra patří.

Takže nesouhlasíte s hlasy, které tvrdí, že brexit je začátkem konce Evropské unie, protože bude postupně docházet k jejímu drolení, další země budou odcházet, až se celý projekt zhroutí?

Pevně věřím, že ne. Záleží to na každém z nás, vždycky je asi trochu přání otcem myšlenky. A je to podle mého názoru šance, abychom se poučili z chyb a dělali to lépe.

Kdyby občané České republiky žádali vypsání referenda o odchodu z Evropské unie, byl byste pro, nebo proti?

Zatím jsem v Poslanecké sněmovně, když s tím některé formace nebo jedinci přišli, vždycky hlasoval proti a hlasoval bych i nadále, protože nevidím důvod otevírat Pandořinu skříňku, protože manipulovat veřejným míněním lze. Je to i moje prosba čtenářům, aby se snažili obeznámit s fakty a nepodléhali nějakým šalbám a lacinému populistickému mámení a šálení některých spíš extremistických uskupení a osob.