S následky Mnichovské dohody a jejího přijetí vedením státu se vyrovnáváme dodnes. Anglie a Francie chtěly mír za každou cenu a získaly hanbu a nakonec i válku. Ustupování zlu není nikdy řešení a pan Chamberlain je dnes symbolem selhání.
Německá říše chtěla Sudety, Hitler zničit Československo jako symbol Versaillského míru a většina Němců u nás chtěla domů do říše. Po sedmi letech se ti, co přežili strašnou válku, do říše opravdu dostali, jen jejich domovy zůstaly v Sudetech. Mussolini chtěl být hlavně politik světové důležitosti...
O Mnichovu 1938 se v Československu a v Česku mluví jako o zradě. Dohoda o nás bez nás, je ale hlavně ukázkou selhání bezpečnostního systému, který měl zajistit mír v Evropě po strašné první válce. A který ji dovedl k válce ještě strašnější a krutější.
Vyřešit si národní trauma z Mnichova slovy o zradě spojenců je samozřejmě ta nejjednodušší možnost. Přemýšlení o dalsich příčinách konce první republiky není jednoduché, ale vynechávat naše vlastní selhání po osmdesáti letech nejde.
Nechtěl bych nikdy být osobně v situaci září 1938, kdy je každé rozhodnutí špatné. A každé rozhodnutí bude stát životy stovky a tisíce lidí. Budovat armádu a opevnění a mobilisovat milion mužů a následně se vzdát bez boje, byla podle mého názoru pro česky národ jedna z nejhorších chvil v jeho historii. A také zlomila vůli a charakter mnoha lidí. Byl to první krok k únoru 1948 a postupné likvidaci hodnot první republiky a ke komunistickému lámání lidí a přepisování dějin.
Budu teď osobní a lituji toho, že Tomáš Masaryk nebyl o deset let mladší. Věřím tomu, že by velel sedlat koně a nikdy se nejpodrobit diktátu. Slovy Karla Čapka: “Válka je hrozná a nepřípustná, ale ještě hroznější a nepřípustnější je otroctví.”