Nazývalo se to „třídní boj“ a skládalo se to z nekonečné řady politických procesů, které končily – až na výjimky, trestem smrti.
Po roce 1948 došlo v tzv. „Východním bloku“ k třem velkým povstáním, které násilně začali a násilně skončili.
První vypuklo v roce 1953 ve Východním Berlíně a rychle se rozšířilo do celé bývalé NDR. Povstalci postupovali vůči nenáviděné komunistické garnituře velice brutálně a nevybíravě.
Teprve zásahem sovětských tanků došlo ke krvavému potlačení této revoluce.
Politické soudní procesy, které následovaly nešetřily tresty smrti a doživotními žaláři.
K dalším dvěma revolucím došlo 1956 v Polsku a Maďarsku. Rovněž tyto občanské války byly namířeny proti komunistické totalitě a vyžádaly si, hlavně v Maďarsku, stovky mrtvých a těžce raněných.
Politické soudní procesy proti účastníkům odboje, tzv. „kontrarevolucionářům“, se táhly až do roku 1965. Více než 140 odsouzeným byly vysloveny hrdelní tresty. V polských a maďarských žalářích zemřelo nebo bylo umučeno v letech 1956 - 1965 více než dva tisíce vězňů...
V roce 1968, v období tzv. „Pražského jara“ , se v Československu o nic takového nejednalo. Dosavadní pokusy o převrat ve Východním bloku byly zásadně doprovázeny brutálním násilím a pocházely tzv. ze “zdola“. Tzn. lid těchto zemí povstal proti vedení státu.
„Sametová revoluce“ v Československu 1968 se prováděla tzv. ze “shora“. Tzn. samo vedení státu dospělo k závěru, že společnost uzrála natolik, že se může vydat cestou začínající svobody a demokracie.
Na tomto základu vznikl v duchu francouzského filozofa Jeana-Jacquese Rousseau jakýsi “Contract Social“, tedy společenská smlouva mezi vedením státu, reprezentovaném prvním tajemníkem KSČ Alexandrem Dubčekem a lidem Československa, že komunistická strana a vláda budou provádět politiku nikoli pro ideologii, nýbrž pro lid a obyvatelstvo Československé republiky podpoří vedení společnosti a jeho politický program nazvaný “Akční program KSČ“.
Češi a Slováci se na základě „Contract Social“ proti komunistické garnitůře nepostavili se
zbraní v ruce, nýbrž se s ní „dohodli“.
Dubčekovo vedení nabídlo takové podmínky “společenské smlouvy“ (Akční program KSČ), že dohoda byla možná pro všechny. Místo společnosti třídní s komunisty na jedné straně a lidem na straně druhé, vznikla společnost všelidová.
V tomto státě nebyl pro občanskou válku toho druhu jako v NDR 1953, Polsku a Maďarsku 1956, žádný reálný prostor.
Alexander Dubček nazval daný „Contract Social“ pojmem „Socialismus s lidskou tváří“. Svojí politikou “všelidového státu“ osvobodil dosavadní, tradiční socialismus od bolševismu, tzn. od teorie tzv. „třídního boje“ a vytvořil tím socialismus pro každého ze kterého vymizel “třídní nepřítel“. Ideologické pronásledování a permanentní revoluce tím byly ukončeny. Michail Gorbačov nastoupil v SSSR podobnou cestu až 16 let po „pražském jaru“...
V “sametové revoluci“ takového druhu ztrácí občanská válka svůj smysl.
Pro třídní boj se v Dubčekově politice “Socialismu s lidskou tváří“ neotvíral žádný prostor. Bude ochoten moskevský bolševismus, podle slov Alexandra Solženicina, vybudován na “lži a sebeklamu“, tolerovat takovou “sametovou revoluci“ ve svých vlastních řadách, tzn. ve sféře svého vlastního světového, mocenského vlivu?
Vpravdě řečeno si tehdejší vedení Sovětského svazu, v čele s Leonidem Brežněvem, onen “Contract Social“ v Československu “Pražského jara“ zprvu vůbec neuvědomovalo a marně čekalo na první signály občanské války, jak na to byly v Moskvě zvyklý z událostí v NDR, Polsku a Maďarsku. Z nějakých, pro ně nepochopitelných záhad, se však občanská válka nedostavovala...
Pojmy “Socialismus s lidskou tváří“ a “Pražské jaro“ nemohly tehdejší mocenské garnitury ve Východním bloku, ale i v Jugoslávii, akceptovat, protože to de facto znamenalo, že jejich socialismy jsou bez “lidské tváře“ a “Pražské jaro“ je opakem “Moskevské tuhé zimy“ a to jak ve skutečnosti, tak z hlediska ideologického.
To vše se zcela zřetelně ukázalo přepadením Československa dne 21. srpna 1968.
