Jde patrně o následky konzumace, jenž nazývá americký spisovatel Jack London „démon alkohol“. V této souvislosti se velmi podobá Zeman bývalému ministru zahraničí Janu Masarykovi. Ten v předávkování oním „démonem“ vyskočil z okna, což bohužel od Zemana očekávat nelze. Nezbývá tedy než konstatovat, že hlava státu bude i nadále praktikovat své faux pas a radikální nealkoholické bojovníky proti komunismu (Ferdinand Peroutka) bude prohlašovat za „zastánce Adolfa Hitlera“. Samozřejmě, mnoho antikomunistů, tím náležitě rozčílil...
Přesto, abych byl objektivní: Ani britský premiér Winston Churchill nebyl zrovna abstinent. Je však podstatný rozdíl v tom, když se opije politický genius v londýnském klubu lordů a nebo směšná politická atrapa v Praze na Hradčanech. Na rozdíl od Winstona Churchilla, prezident Zeman sice žádnou nobelovu cenu neobdržel, ale přesto na jeho „počest“ byly vyvěšeny na střeše pražského hradu obrovské rudé spodky. Za mých mladých let jsme tomuto druhu spodního prádla říkali „tlumiče vášní“.
Takže tím vzniká jakási imaginární rovnice: „démon alkohol“ + „zmuchlaná, ušpiněná vlajka OSN“ + „kunda sem, kunda tam“ + „neexistující uprchlíci na hranicích“ + „tlumiče vášní“ = Miloš Zeman. Nepotřebuji snad ani zdůrazňovat skutečnost, že takováto cesta k nobelově ceně určitě nevede!
Když prezident vystřízlivěl, napadla ho podivná myšlenka: Ke „kulatému“ jubileu vzniku neexistujícího státu „ČSR“ (97. výročí!), se rozhodl rozdat celou řadu vyznamenání. Lidé hovořící o opětné „viróze“ během předávání medailí nemají pravdu. Pan prezident byl zcela transparentně po „opici“, nikoli v „opici“. Tomuto stavu se říká „kocovina“ a projevuje se to tím, že dotyčné osobě se klepou ruce (častokrát se nemohl trefit vyznamenáním na klopu), nadměrně se potí a špatně se mu dýchá. U notorických alkoholiků jde o tzv. „poslední tažení“. Tzn. - tito lidé se očividně sto roků nedožijí...
Ačkoli, ve všech civilizovaných zemích, včetně udílení nobelovy ceny ve Švédsku a povyšování do šlechtického stavu britskou královnou, jsou oni kandidáti doporučováni společenskými istitucemi, u Zemana je to opačně. On si vybírá kandidáty sám a jaksi národní zájmy ignoruje. Prezidentský úřad chápe jako jakousi „prodlouženou ruku“ vlastní domácnosti: Ať se to národu líbí, či nikoli!
Nejenže vyznamenává bývalé členy KSČ, spolupracovníky StB a antichartisty, nýbrž se někdy zdá, jakoby právě příslušnost k těmto institucím byla pro něho předpokladem k udělení medaile „Za zásluhy“. Miloš Zeman komunistou byl a jak se zdá, jím i nadále zůstal. Podívejme se na některé z vyznamenaných:
František Kriegel (1908 – 1979). Člen KSČ od roku 1945. V roce 1948 se stal zástupcem velitele Lidových milicí a aktivně se podílel na komunistickém puči v únoru 1948. V roce 1957 byl vyznamenán Řádem 25. února za svojí aktivní činnost na komunistickém převratu 1948. Poté vaznamenán Řádem rudé hvězdy a Řádem práce za upevňování komunistického režimu na území ČSR. V roce 1968 v době „Pražského jara“ se aktivně a radikálně stavěl proti obnovení sociální demokracie (ČSSD), považujíc jí za stranu „masarykovskou a buržoazní“. Po srpnu 1968 odmítl podepsat tzv. „moskevský protokol“ svým moskevským chlebodárcům, kteří ho 20 let drželi u moci. Kriegel se celý život stavěl proti tzv. „masarykovské republice“. Miloš Zeman (též zvaný Lih Ovar) ho vyznamenal Řádem Tomáše Garrigua Masaryka. Národ se chytá za hlavu!
Eduard Janota (1984 – 1989). Člen KSČ v letech tzv. „normalizace“ (1984 – 1989). V té době rovněž zaměstnán na Ministerstvu financí jako zástupce ředitele státního rozpočtu. Byl znám jako fanatický odpůrce Václava Havla a prý údajně prohlásil, že „všichni signatáři Charty '77 by se měli postřílet.“. Prezident Zeman ho vyznamenal medailí „Za zásluhy“. Chartisté šílejí!
Miroslav Toman (1935). Člen KSČ v letech 1954 – 1990. Absolvoval postgraduální studium na Vysoké škole politické ÚV KSČ v Praze. V letech 1981 – 1983 ministrem zemědělství České socialistické republiky. Místopředseda vlády České socialistické republiky 1988 – 1990. Miloš Zeman o něm prohlásil, že prý „vždycky makal“ a udělil mu medaili „Za zásluhy“.
O jaké „zásluhy“ se jedná, nebylo řečeno. Z jeho životopisu je možno pouze vyčíst, že se zasloužil o „normalizaci“ a stabilitu komunistického režimu. Miroslav Kalousek: „Divím se, proč prezident nevyznamenal rovnou Štrougala!“ Nejen Kalousek, národ se diví také.
Václav Neckář (1943). Sice druhořadý zpěvák, ale za to patrně prvořadý donašeč Státní bezpečnosti. Je veden StB v kategorii „důvěrník“ (evidenční číslo 29313. Krycí jméno „Bacil“). Byl nasazen na Martu Kubišovou a hudební kolegy se kterými vystupoval. Podle rešerší novináře Ondřeje Šťastného spolupracoval Neckář s pražskou StB v letech 1978 – 1987. V roce 1977 podepsal zpěvák komunistickou „Antichartu“ a tím se veřejně postavil proti Václavu Havlovi a disentu. Zeman vyznamenal „Bacila“ medailí „Za zásluhy I. stupně“. Umělecká veřejnost to registrovala poněkud s údivem a zaraženě.
Další, Zemanem vyznamenaní signatáři komunistické „Anticharty“ proti Havlovi a disentu jsou Libuše Šafránková, František „Ringo“ Čech, Ladislav Štaidl a Jiří Žáček. Všichni obdrželi medaili „Za zásluhy“. Patrně za zásluhy v boji proti Václavu Havlovi a „sametové revoluci“.
Herečka Jitka Frantová Pelikánová (1932), má zase jiný problém, který na veřejnosti pilně zapírá. Jde o její bývalou spolupráci s StB.
Tato někdejší fanatická komunistka (manželka ředitele České televize Jiřího Pelikána) byla získána pro spolupráci s StB v letech 1961 – 1968. Figurovala pod krycím jménem „Helena“ a jejími řídícími důstojníky byli podplukovník Vladimír Helísek a kapitán Zbyněk Martínek. Byla rovněž vyznamenána medailí „Za zásluhy“. Zřejmě právem, protože v archivních materiálech je vedena jako „výborná spolupracovnice, vhodná i pro nasazení v kapitalistickém zahraničí.“ Též vyznamenaný Antonín Jaroslav Liehm (1924), byl člen KSČ v letech 1949 – 1968. Figuruje v tzv. „Cibulkových seznamech“ jako spolupracovník StB.
Ke všem, výše uvedeným umělcům, se takto vyjádřila Pavlína Filipovská: „Mezi přáteli Miloše Zemana se objevují jména, o které já bych ani nezakopla...Z některých osob, co byly na Hradě oceněné, bych si ještě před deseti lety trhala vlasy na hlavě.“
Myslím si, že zpěvačka mluví za většinu občanů českého národa ,ale i kdybychom si trhali vlasy na hlavě, nic to nepomůže. Lidskou blbost „vytrhnout“ nelze.
Zvláštní kapitolou je komunistický novinář Jan Petránek (1931). Působil v 60. letech dlohodobě jako korespondent Československého rozhlasu v SSSR. Dobře si pamatuji na jeho patolízalské komentáře vysílané pro české posluchače přímo z Moskvy. Byly tak nudně jednostranně komunistické, až se z toho dělalo jednomu špatně. Petránek je v současné době notorickým rusofilem a vůbec se s tím netají... Zeman ho vyznamenal medailí „Za zásluhy“.
Ano, prezident je sice hlava namazaná, ale tato rozhodnutí činil v „kocovině“, tedy věděl, co dělá. I když by se na první pohled mohlo zdát, jako by šlo o právní úkon zralý pro svěrací kazajku.
Vypadá to na to, že současná hlava státu bojkotuje veškeré mravní, etické a i jinak uznávané normy civilizované společnosti.
Jde mu pouze o to, rozčílit český národ, ať je to čímkoli. Chce uškodit národu, který mu věší na střechu rudé „tlumiče vášní“, na ulici se mu lidé smějí a ukazují mu červené karty. Po hradě se motá s korunovačními klenoty, vrávorá chodbami - vyvěšuje chybné a navíc zmuchlané i umouněné vlajky. Sem tam utrousí urážlivou poznámku na adresu mrzáčků, migrantů, novinářů a vědeckých pracovníků etc., předtím než se rozhovoří o „kundě“...
Amerického velvyslance Andrewa Schapiro na bolševickou vyznamenávací orgii sice pozval, ale posadil ho až dozadu, do poslední lavice. Nevím, podle jaké logiky umístil zástupce našeho nejdůležitější spojence USA doslova „na hanbu“ a skoro až do kouta - načež vpředu začal vyznamenávat bolševiky, bývalé vysoké funkcionáře KSČ, velice osvědčené spolupracovníky StB a signatáře komunistické Anticharty. Buďto se jedná o sabotáž a hazard s bezpečností naší republiky a nebo se prezident prostě a jednoduše, z alkoholických oparů, definitivně zbláznil.
