Všechny polistopadové politické reprezentace (levé, pravé, z Marsu, odkudkoli….) nesou svůj díl odpovědnosti za to, že jsme doposud nedospěli k nějakému rozumnému řešení. Nyní rozhodujeme o návrhu zákona ze současné vládní dílny a tudíž je to především ona, kdo nese zodpovědnost za konkrétní podobu tohoto zákona a za to, jak jej předjednala či nepředjednala s aktéry zákonodárného procesu.

V obecné rovině nelze nesouhlasit s principem nápravy jakékoli předchozí újmy. Návrh zákona je ale velmi špatný, má spoustu slabin, je zdrojem jiných křivd a možná je i ve střetu s ústavním pořádkem České republiky. Především ale nebyl diskutován se všemi, od koho se nyní očekává, že by jej  podpořili a vedle vydání nemalého objemu nemovitého a movitého majetku též vytvořil finanční závazek společnosti na tři desítky let. Návrh zákona obsahuje bohužel celou řadu ustanovení, které by vyžadovaly důkladnou diskuzi a precizní zdůvodnění. Jen jedno z obtížně pochopitelných ustanovení tohoto návrhu na dokreslení:

Paragraf 15 přináší závazek státu vyplácet církvím a náboženským společnostem po dobu 30-ti let valorizovanou finanční náhradu v nijak řádně zdůvodněné a doložené výši. Vedle toho ale podle paragrafu 17 bude souběžně po dobu 17-ti let vyplácen těmto subjektům  příspěvek na činnost. Proč není třeba tento příspěvek započítán proti oné finanční náhradě? Jak to tedy bude prakticky s odlukou církví od státu vypadat? Takovýchto otázek lze vznést  celou řadu a měly být vypořádány v procesu přípravy návrhu zákona. Nikoliv je ponechat až na finální projednávání a dramaticky pak apelovat na zákonodárce, že je nemorální a nemyslitelné tento návrh nepodpořit.

Při položení všech  „pro“ a „proti“ na misky vah, zůstávají obě  v relativně stejné výši. Pro mne to znamená jediné – nemohu podpořit ani schválení, ani zamítnutí tohoto návrhu zákona. Senát po desetihodinové diskuzi vrátil svým zamítnutím návrh zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi zpět k rozhodnutí dolní komoře našeho Parlamentu.