První z nich je blížící se první kolo první přímé volby prezidenta. A to druhé je amnestie, jejíž dosahy zatím asi málokdo dokáže odhadnout.

Vzhledem k tomu, že nejsem zastáncem přímé volby v té podobě, jak se do Ústavy ČR populisticky a poněkud nečekaně dostala, nepodpořil jsem ji a nepodpořil jsem ani prováděcí zákon, který je skutečným legislativním paskvilem. Mohl bych tedy být celkem v klidu a „těšit“ se z problémů, které přímou volbu prezidenta provázejí. Nicméně volba proběhne, prezident (či prezidentka) bude zvolen a bude i mým prezidentem. Takže i pro mne to znamená někomu dát hlas – zatím jsem se žádným volbám nevyhnul a neudělám to ani nyní. A to bude těžké, protože u každého z kandidujících nacházím pozitivní i negativní stránky a vlastnosti. Nikdo z nich není osobností, která by byla schopna oslovit všechny sociální a věkové skupiny voličů. U nikoho z nich zatím nelze ani vysledovat dostatečnou snahu, ochotu a schopnost integrovat naši roztříštěnou a rozhádanou společnost. Nikdo z nich není ani natolik výrazným hráčem, který by jednoznačně pozitivně oslovil i mezinárodní politickou scénu a byl bez výhrad dobrým reprezentantem České republiky. A když přece jenom u některého z nich je některá z těchto vlastností výraznější, v těch ostatních pak zase spíše moc nevyniká.

Dát tedy hlas někomu, kdo je díky své politické minulosti v podstatě nějak konkrétně vyhraněn – nebo tomu, u koho lze předpokládat určitou otevřenost a další vývoj? Preferovat toho, za kým stojí nějaká silná lobby, která pak vždy „svého“ prezidenta podpoří – nebo někoho, kdo se doposud musel spoléhat jen na sebe a na své nejbližší? Upřednostnit někoho, kdo se tváří (možná i chová) a hlavně vypadá seriózně – nebo toho, kdo je výrazem určitého vzdoru a extravagance? Upřednostnit toho, kdo má jednoznačnou podporu nějaké politické strany – nebo naopak někoho doposud nespojeného s jakýmkoli politickým proudem? A kdo z nich bude lepší a kdo horší než stávající hlava státu? Je těžké odpovědět a obtížné se správně rozhodnout. Ale to je součástí každé volby – i té přímé, i té prezidentské. V každém případě byl a je Václav Klaus silnou osobností, byť velmi kontroverzní. A jeho nástupce s ním bude velmi dlouho porovnáván – v dobrém i špatném.

To v případě druhém – prezidentské amnestii, je hodnocení asi jednodušší. Ministr spravedlnosti, předseda vlády i prezident odvedli velice špatnou práci a uštědřili celé naší společnosti citelný políček. Poplivali práci vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců, kteří se snažili nalézt pravdu a prosadit spravedlnost. Výmluvy na to, že nikdo nepředpokládal tak velký dopad amnestie, jsou zcela mimo mísu a pokud to někdo z kompetentních tvrdí, již dávno měl sedět zcela jinde než doposud. Vymlouvat se na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva je buď elementární neznalost anebo vědomá lež. Každý případ je posuzován jednotlivě, ne pouze podle délky procesu. Neměli bychom ale ve stínu kritiky tohoto neuváženého aktu zapomínat, že některé naše soudy a někteří naši soudci skutečně pracují liknavě, nekvalitně a možná někdy i na objednávku – takže ani ony a ani oni nejsou bez viny a přispívají k leckdy oprávněným pochybnostem, zda je ČR právním státem.

Já osobně se rozhoduji mezi dvěma vysvětleními této amnestie. Prvním z nich je to, že rezortní ministr, premiér i prezident  nevěděli, co činí a jaké to bude mít důsledky. Druhým je pak to, že pro zametení pod stůl závažných případů hospodářské kriminality (tunelářských kauz z konce 90. let se škodami na straně jedné a nezákonným obohacením na straně druhé ve výši několika desítek miliard), se vytvořila patřičná „mlha“ z ostatních amnestovaných. Včetně těch, kteří se tam velice rychle vrátí, neboť budou opakovaně páchat trestnou činnost. Včetně těch, kteří po propuštění nemají kam jít a nemají co dělat a řada z nich tak prostě jen tak bude parazitovat na našem sociálním systému (jenom se to nebude hradit z kapitoly Vězeňské služby). Ale i těch, kterých se předčasné propuštění z výkonu trestu dotklo negativně a kupodivu neoslavují svoji takto nečekaně nabytou svobodu.  Individuální případy omilostnění, tam kde k tomu byly a jsou rodinné, sociální, zdravotní, věkové či jiné důvody, lze přece řešit udělením konkrétní milosti. Ostatně i toto již bylo hlavou státu avizováno, takže můžeme být do konce jeho mandátu znovu překvapeni a zaskočeni.

Ale ať už důvodem amnestie bylo to či ono, žádný z těch tří odpovědných nemá již co dělat ve své současné funkci (i z jiných důvodů, než je podíl na této amnestii) a je třeba se jich urychleně zbavit. U jednoho to vyřeší ony přímé prezidentské volby. Jak se ale zbavit premiéra a ministra? Jedině pádem vlády. Ale pomůže to bez očisty dolní parlamentní komory? Asi moc ne, takže jsou zapotřebí i předčasné sněmovní volby, aby se předešlo páchání dalších škod na občanech, morálce, ekonomice a mezinárodní prestiži této země. Co by ale ona trojice měla udělat ihned, je veřejná omluva všem, které tato amnestie poškodila. Ať už v jejich právech, kterých se snaží roky dosáhnout a nyní vše přichází vniveč. Ale i těm, kteří jsou nyní dnes a denně přímo napadáni a okrádáni propuštěnými vězni. Co kdyby prezident, premiér a ministr ze svého uhradili takto vzniklé a vznikající škody a újmy? Bylo by to hezké, ale ani od jednoho z nich to neočekávejme!

Miroslav Krejča

leden 2013