Všechny dále popisované případy se týkají pozemků a jednání Senátu pokaždé vyústilo v jinou variantu řešení.

Kumulovaná novela zákona o vyvlastnění, zákona o dani (dědické, darovací, z převodu nemovitostí) a zákona o urychlení výstavby infrastruktury (dopravní, vodní a energetické), spočívající v usnadnění použít institut vyvlastnění v případě liniových staveb ve veřejném zájmu,  byla v podstatě přijata pozitivně. Většina senátorů přivítala možnost jak řešit doposud relativně časté situace, kdy dojde (bohužel někdy i úmyslně) k zablokování liniových staveb potřebných pro rozvoj dané obce, regionu či dokonce státu. Proto byl po celkem souhlasné diskuzi většiny diskutujících návrh přijat ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou a předán k finálnímu podpisu prezidentem republiky.

V případě novely horního zákona (zákon o ochraně a využití nerostného bohatství) byla situace již komplikovanější. Relativně velice jednoduchá novela tohoto zákona, spočívající v odstranění tzv. „vyvlastňovacího paragrafu“, vyvolala velice širokou odezvu ze strany veřejnosti a následně i pak debatu při vlastním projednávání. Tento tisk rozdělil Senát prakticky na dva tábory. Jeden z nich argumentoval tím, že když jsme usnadnili vyvlastnění liniových staveb ve veřejném zájmu, nemůžeme toto omezovat v případě nerostného bohatství. Druhá skupina senátorů kontrovala tím, že v případě nerostného bohatství je poněkud sporné, co je a co není veřejným zájmem. Stát bohužel ve většině případů neuváženě (nebo snad úmyslně?) převedl těžební práva na soukromé společnosti (týká se především zásob uhlí). Z existence vyvlastňovacího paragrafu tak doposud měly zisk pouze tyto soukromé společnosti, které ale nijak ve svých obchodních aktivitách nezohledňovaly zájem státu. Hlasování nakonec dopadlo tak, že nebylo dost hlasů ani na schválení zákona, ani na jeho zamítnutí. To prakticky znamená, že po uplynutí  tzv. „marné lhůty“, což je 30 dnů od postoupení Poslaneckou sněmovnou, tento návrh odchází k podpisu prezidentem republiky. Občané a obce v blízkosti těžebních prostorů si tak mohou oddechnout. Možná ale jenom na chvíli, protože MPO připravuje zásadní revizi horního zákona (jeho velkou novelu, resp. zcela nový zákon).

Návrh zákona o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů byl z této vybrané trojice tisků podroben asi největší kritice. Ústavně-právní výbor dokonce navrhoval jeho zamítnutí pro velké množství chyb a rozporů. Nakonec ale získal podporu  senátorů návrh na vrácení do Poslanecké sněmovny s pozměňovacími návrhy. Jeden z těchto návrhů odstraňuje riziko zcizování pozemků ve třetích a druhých zónách NP. Návrh postoupený PS totiž bohužel umožňoval převést bezúplatně na obce všechny pozemky ve třetích zónách NP nacházejících se  v zastavěném území či zastavitelné ploše bez jakéhokoli podmínění veřejným zájmem. V  případě druhých zón  pak ještě s podmínkou existence veřejného zájmu. Otázkou je, zda se tato možnost do návrhu zákona dostala náhodně, či úmyslně. Přitom k tomu nemuselo vůbec dojít, stačilo respektovat důvodovou zprávu k tomuto zákonu a usnesení vlády ČR č. 257 z roku 2008, které ukládalo ministru zemědělství převést před transformací Pozemkového úřadu všechny pozemky požívající ochranu podle zákona č. 114/19992 Sb. na státem zřizované organizace (v případě NP na Správy parku). K tomu ale z neznámých důvodů nedošlo a tak tu tedy teď máme problém. Poslanecká sněmovna má nyní dvě možnosti jak naložit s návrhy Senátu. Buď je akceptuje anebo většinou 101 hlasů potvrdí původní (ale špatný) návrh. I  to se často bohužel děje.

Pokusil jsem se výše charakterizovat tři ze zákonů týkajících se v různé podobě pozemků ve vlastnictví státu či jiných osob, popsat jejich projednávání v horní komoře našeho Parlamentu a zároveň definovat tři z pěti možných postojů, které může Senát k jakékoli předloze postoupené Poslaneckou sněmovnou zaujmout. Do uvedeného výčtu chybí tedy ještě institut tzv. „nezabývat se“ anebo možnost plně návrh zamítnout. Popisovat tyto další možnosti bez uvedení konkrétního případu by ale asi nebylo moc praktické, tak to necháme na někdy příště.

Miroslav Krejča

listopad 2012