Čtyřiceti milionům lidí naší kultury je upíráno právo na existenci, na svoji zemi, na svoji budoucnost. Ukrajinci bojují svůj existenční zápas. Jsem rád, že zatím na nás neulpívá špína zrady a ostudy, jako na jiných. Byl bych rád, aby ono zatím se změnilo v jistotu. Svoje hodnoty musíme bránit nejen navenek, ale dnes možná ještě více směrem dovnitř. Někteří naši spoluobčané se nestydí veřejně se hlásit k Rusku, s nímž se slušný jedinec nemůže bavit, dokud se svého odpudivého systému a pohlavárů nezbaví. A těch lidí není málo.

V médiích je dáván obrovský prostor funkcionářům všelijakých svazů, jejichž jedinou metou je vydojit churavějící stát o co nejvíce peněz. A nejsou to zástupci drobných podnikatelů, ale největší giganti ekonomiky, kteří přehazují stovky miliard a každoročně mají čisté zisky v desítkách miliard. Údajně už jsou před bankrotem. Chci říci, tak ať zbankrotují. Ono to není pro ně zase tak zlé, jak vykládají. A čím více se téhle partě podaří vydojit ze státu (rozuměj z našich kapes) peněz, tím méně zbude na ty, kdo pomoc skutečně potřebují. Státní kasa je pouze jedna a co do ní přiteče, to mohou politici rozdělit. Víc ne a na dluh se donekonečna žít nedá.