Pokud by Čína sáhla k tak zoufalým krokům, jako aktuálně upadající Rusko, měli by autoři „analýzy“ bezpochyby pravdu. Zoufalí vládci totiž jsou schopni zoufalých činů a v XXI. století to může mít dopady na celou planetu, včetně zničení všeho živého. Pokud však měli na mysli, že Čína se stane hlavní technologickou a hospodářskou velmocí světa, potom právě ukončený sjezd tuto naději pro Říši středu poslal do Říše pohádek.
Nejvyšší čínský soudruh diktátor Si ting Ping si zjevně řekl, že tržní ekonomikou vybudovaná základna je dost robustní na to, aby spustil svůj komunistický rovnostářský sen. Je to už bůhví kolikátý pokus o vybudování ideální společnosti sociální „spravedlnosti“, který dosud ve všech případech skončil krveprolitím a úpadkem. Zatímco kapitalismus vznikal spontánně zdola, modely socialistického uspořádání společnosti se rodí v hlavách snílků už celé generace jako umělé konstrukty, které ale v praxi nefungují. A dokonce dlouhodobě nefungují ani hybridy, jehož čínský klon asi přijde na svět.
„Moudrá strana“ bude „usměrňovat“ podnikání bez možnosti korekcí, protože má mocenský monopol. Nadšení z levné pracovní síly a obřího trhu spotřebitelů u západních investorů opadá. Už zase nejen ve Spojených státech začíná platit, že co je doma, to se počítá. Rozvinutému světu dochází trpělivost s čínskými zlodějinami autorských práv, kradením know-how, povinným zakládáním stranických buněk na pracovištích, kybernetickou válkou, pokusy o ovlivňování politiky v druhých zemích a vydíráním komunistických papalášů.
Snění o čínském kapitalismu skončilo, zapomeňte. Ale v Říši středu to není nic nového. Stačí zmínit rok 1950. Když Stalin (po vlastních zkušenostech) doporučoval Maovi, aby ponechal majetek bohatých rolníků bez záboru, Mao řekl NE a začal zuřivě přerozdělovat půdu, aby si získal podporu chudých. Bohatí byli vyvlastňováni, ponižováni a vražděni. Na onen svět poslali Maovi vrahové asi 1.5 – 2 milióny lidí. Po Stalinově smrti v roce 1953 Mao zrychlil tempo přeměny venkova. Co předtím rozdal, to sebral, zavedl státní obilní cenový monopol a začala kolektivizace. To vše ovšem byl jen prolog k triumfu komunistického násilí a zrůdností, které známe jako „velký skok v před“. Počet mrtvých se vyšplhal na 45 miliónů. Následoval další teror a „kulturní revoluce“.
Ale nemusíme se vracet v čase tak daleko. Hugo Cháves ve Venezuele po demokratickém zvolení sliboval, že nesáhne na vlastnická práva. Bohužel, Venezuelané byli podvedeni. Přišli o majetky, svobodu, kterou vystřídala bezohledná diktatura. Opakovaně se při socialistických experimentech ukazuje, že po potlačení či odstranění ekonomické svobody vždy dochází k hospodářskému úpadku a v určitém okamžiku k odstranění politických svobod. Si na to jde trochu jinak. Zatím více odstraňuje politické svobody, než zatím omezuje ekonomické svobody. Na tyhle logické a praxí ověřené řetězce bychom si měli dát pozor i my.
A jak socialisté chtějí napravit krachy předchozích pokusů o socialistické ráje? „Demokratičtí socialisté“ se chtějí vyhnout neúspěchu „reálného socialismu“, jak si jím prošlo i Československo, tím, že spojí socialistický ekonomický systém s demokratickou státní ústavou. Jenže kdyby četli Marxe, věděli by, že provázanost ekonomiky a politiky, tedy základny a nadstavby, je nepochybná.
Na základě ekonomických zákonitostí, prověřených historií, lidského chování, prověřeného historií, se domnívám, že v Číně přijde brzo doba, kdy se bude říkat, že líp už bylo. A že Číňané by uměli žít ve svobodě a prosperitě, že model západních demokracií by měl velkou šanci fungovat (na rozdíl od Ruska, kde pokus po rozpadu CCCP skončil érou pokoutního kapitalismu) dokazuje příklad Tchaj-wanu.
A cože by chtěla paní Jechová z Kulového blesku vidět? Prosperující a demokratickou socialistickou zemi.
