Nervozita stoupá, lidé jsou podráždění. Jedna krize následuje druhou, některé nás dokonce trápí souběžně. A kdykoli se zdá, že už bude chvilka klidnější, vždy se najde někdo mocný, kdo se o další eskalaci napětí postará. Timothy Snider v takové situaci radí zachovat chladnou hlavu a jednat racionálně. Jenže vykládejte to lidem, kteří leží u televizí a počítačů, kde pro autory politických sdělení je jedině špatná zpráva marketingově tou zajímavou.
Nebojím se Rusáků na Václaváku, ale domácích zrádců a zbabělců. Nejeden už dokonce naskočil na Ficův postoj, že možná Rusko přijde na Slovensko, ale že stejně jednou odejde. Přesně tímhle názorem mně zkraje týdne vytočil jeden člověk. Jako by se snad nutně musela historie opakovat. Jenže bohužel tomu tak není. Málokdo dnes doufá, že se severní část Kypru, okupovaná Turky, stane organickou součástí Kyperské republiky, stejně tak si musíme položit otázku, jak velké šance má na samostatnost Tibet, že jednou dojde ke sjednocení zubožené KLDR s jejich jižním sousedem atd. Příkladů by se na světě našlo stovky.
Ale zpět na domácí dvoreček. Zkuste si položit otázku, kdy se České země staly nevratně malými? Po rozpadu Československa? Pátrejte dál v minulosti. Možná narazíte na války o rakouské dědictví, jejichž výsledek definitivně potvrdila zpackaná bitva u Hradce Králové v roce 1866. Dolní, Horní Slezko a Lužice byly definitivně pro naši budoucnost ztraceny.
