Tu a tam se ke mně dostávají hlasy některých vědeckých pracovníků stěžující si na současný systém financování vědy a výzkumu prostřednictvím grantového systému. Systém prý je časově náročný, jeho náklady jsou vysoké, více se bazíruje na formální správnosti než na vlastní vědecké práci apod.
S těmito a podobnými myšlenkami je zajisté možno více či méně souhlasit. Věc má však určitý háček. Jako alternativu tyto hlasy nabízejí větší podíl institucionálního financování, to je financování bez veřejné soutěže. Že prý tak bude zajištěna finanční stabilita výzkumných týmů a udržitelnost jimi prováděného výzkumu. A tady už je potřeba zvýšit pozornost. Jedná se totiž o veřejné zdroje, zdroje daňových poplatníků, jejichž množství je omezené.
Na pozadí uvedené diskuse jsem si přečetl aktualizovanou verzi Národní výzkumné a inovační strategie pro inteligentní specializaci ČR (RIS3 strategie) z června letošního roku. Strategii zpracoval Úřad vlády ČR a četba to není pro českou vědu právě nejpříznivější, spíše naopak. Dokument uvádí, že celková úroveň výzkumu v ČR ve většině oborů zřetelně zaostává za nejvyspělejšími zeměmi. Je zde pouze malý počet mezinárodně konkurenceschopných týmů s dominující masou, která nedosahuje mezinárodní kvality. Příčiny stavu vidí dokument jak ve špatně nastaveném regulačním rámci, tak i na úrovni řízení a fungování výzkumných organizací.
Regulační rámec nedokázal připravit objektivní systém hodnocení, který by dokázal rozlišit kvalitu od průměru. Byl nastaven na počítání výstupů, na kvantitu místo kvality, což motivuje k produkci balastních výsledků. Metodika hodnocení výzkumu demotivuje výzkumníky ve veřejné sféře od spolupráce s aplikační sférou. Existující grantový systém generuje nadměrnou administrativu, aniž by dokázal podpořit ambiciózní výzkumné záměry a otevřít se zahraničním hodnotitelům nebo uchazečům.
Výzkumné organizace se vyznačují malou schopností strategického řízení a plánování výzkumné činnosti. Chybí schopnost nastavení ambiciózních cílů a unikátnost je spíše potlačována než podporována. Zcela chybí systematické vzdělávání lidských zdrojů a přetrvává nedostatečná kvalita podpůrných procesů. Výzkumné týmy nejsou manažersky ani psychologicky připraveny na rozvoj pracoviště a vzhledem ke své průměrnosti mají nízkou motivaci ucházet se o špičkové zahraniční odborníky. Mezinárodní mobilita výzkumných pracovníků v ČR patří k nejnižším v EU. Výzkumné prostředí je strnulé, uzavřené novým přístupům a vede až ke konzervaci kultury, která nevytváří stimulující prostředí nutné pro kvalitní výzkum včetně lpění na hierarchické struktuře řízení místo meritokracie, nevyhovující věkové struktuře a zastaralým praktikám při výběru zaměstnanců. Přetrvává tendence k setrvávání na domovském pracovišti uvnitř téhož výzkumného týmu po celou vědeckou kariéru. ČR patří k zemím s nejvyšším podílem nemobilních výzkumníků, což má negativní důsledky pro dosahování a udržení špičkové úrovně výzkumu. Přestože je nastaven poměrně štědrý mechanismus podpory účasti v zahraničních grantových soutěžích, je zde jen malý zájem o prosazení se v mezinárodní konkurenci. Zcela chybí strategie mezinárodní spolupráce, která je navíc jen zřídka podporována, často i z obavy o odliv mozků (nebo z prosté české závisti nad zahraniční cestou kolegy). Spíše výjimečně existuje kvalitní, klientsky orientovaná a mezinárodně zkušená podpora v podobě grantového managementu (osobně jsem se několikrát zúčastnil konferencí představitelů grantového managementu v EU i v USA a mohu potvrdit, že až na jednu výjimku jsem na českou stopu nenarazil).
Dokument se zabývá i malou spoluprací výzkumných organizací s aplikační sférou, což vede k obecně nízké aplikační relevanci výzkumu v ČR. Stejně tristní je i čtení o lidských zdrojích ve výzkumu a vývoji a jejich schopnosti dosahovat excelentních výsledků. Mohl bych v obrazu naší vědy podaném v RIS3 pokračovat, myslím si však, že obrázek našeho výzkumu už je téměř dokonalý.
A nyní otázka. Skutečně má daňový poplatník přispět vyšší mírou k podpoře uvedeného prostředí výzkumné a vývojové činnosti? Předpokládám, že i většina těch výzkumníků, kteří to s výzkumem myslí doopravdy a není to pro ně pouze profesní volba z důvodu bydlení v sousední vesnici, by asi byla na pochybách.
Grantová podpora výzkumu je standardním nástrojem jeho financování ve všech ekonomicky vyspělých zemích (OECD). Její výše dosahuje většinou kolem 50 % veřejných zdrojů směřovaných do výzkumu a vývoje. Druhým dechem je zapotřebí upozornit, že veřejné zdroje představují jen část financování V+V, a to část která v některých zemích (USA, UK) dosahuje pouze kolem poloviny nebo i méně zdrojů pro V+V. Zbytek financuje neveřejný sektor (v UK se byznys podílí na financování výzkumu až 45 %).
Aby grantová podpora plnila svůj účel, musí být schopna oddělit ambiciózní projekty směřující k excelenci od projektů, jejichž smyslem je pouhé přežití existující výzkumné skupiny. Český systém tuto funkci neplní a shodují se na tom i sami výzkumníci. Není ojedinělý hlas tvrdící, neuspěji-li u jedné grantové agentury, zkusím štěstí u jiné nebo u jiné výzvy a hle, jde to.
Nelze než souhlasit, že procesy hodnocení projektů nejsou dobře nastaveny. Stejné je možné říci o specifikaci a zaměření vyhlašovaných výzev. Není nastavena struktura, která by se zaměřila na podporu standardizovaných pozic ve výzkumu a vývoji od podpory postdoktorských pozic (nezávisle na tom, zda je vykonávána začínajícím výzkumníkem z Olomouce nebo Dháky) přes založení výzkumného týmu na novém pracovišti (stejný princip nezávislosti na původu zakladatele), dlouhodobých mobilit do zahraniční i ze zahraničí nebo řešení konkrétního vědeckého zadání bez restrikcí pokud jde o národnost členů ucházejícího se výzkumného týmu.
Vzhledem k širokému záběru výzev a jejich malé specifičnosti se do většiny soutěží hlásí velký počet uchazečů ze všech možných i nemožných pracovišť. To vede k nadměrnému administrativnímu zatížení jak na straně grantových agentur, tak i na straně výzkumných organizací. V USA přitom systém funguje obvykle tak, že struktura výzvy je taková, že umožňuje účast pouze několika týmů, o nichž je dlouhodobě známo, že se daným problémem zabývají a dosahují v něm očekávaných výsledků. Není neobvyklé, že výzkumné týmy se podílejí na přípravě výzvy, což ostatně platí i v evropském Horizontu 2020. Samozřejmě, předpokladem takového lobbysmu je existence výzkumné strategie v organizaci, o níž se mohou lobysté opřít. Systém pak preferuje osobnosti, které už něco dokázaly a které mohou doložit historii úspěšné výzkumné činnosti. Pan Smith se může o grant ve svém výzkumném zaměření hlásit z Univerzity Michigan nebo Washington State university a může si být téměř jist, že ho dostane, protože je pan Smith a vždy posune svůj obor o něco dál. Pan Black v jeho oboru musí ostruhy teprve získat, hlásí se proto do jiného grantového schématu, třeba pro postdoky, začínající vědce, budovatele nových týmů apod.
Náš systém je přesně opačný. Výzvy jsou strukturovány tak, že se do nich může hlásit téměř každý s čímkoliv. A tak se v životním prostředí sejdou projekty jako hustota populace syslů jako indíkátor zvyšujícího se sucha nebo hustota populace syslů jako indikátor nadměrné vlhkosti. V prvním případě počet roste, v druhém ubývá, ale financujeme oba. Nebo praxe z operačních programů. Projekt v oblasti vzdělávání v projektovém řízení podá grantová kancelář a Institut posklizňové technologie a i vzhledem k tomu, že je třeba čerpat, úspěšní jsou oba. Absurdity, které jsou možné asi jen u nás.
Hodnocení projektů je kapitola sama pro sebe. Převažuje jánabráchismus, falešná solidarita a obavy, jestli nepodpořím projekt kolegy, on nepodpoří můj. I to je obraz malého rybníka české vědy a malých lidí v něm plovoucích. Zahraniční odborníci naši malost nevyřeší. Česká republika zdaleka nepatří k nejmenším zemím v EU, a jestliže jsou schopni hodnotit své projekty v Belgii, Nizozemí, Skandinávii či Rakousku, pak se to prostě musíme také naučit. Bez vzájemných komplimentů, ale o to z větší objektivností.
Vše uvedené souvisí s podporou budování excelence. Institucionální podpora ani její interní přerozdělení nejsou schopné vygenerovat excelentní vědecké týmy. Na každého vždy zbude tolik, aby přežil. „Špinavá“ práce čeká grantové agentury a poskytovatele zdrojů. Prostředky na výzkum jsou omezené, a i když je záhodno, aby poporostly, je třeba mít na paměti, že každá podpora průměru nebo podprůměru ubírá excelentům. Je již nejvyšší čas nejen přesně definovat oblasti, v nichž máme předpoklady výzkumné excelence dosáhnout, a které budou současně v souladu s potřebami zaměření našeho hospodářství, ale také vygenerovat excelentní výzkumné týmy, které budou mezinárodně konkurenceschopné a které budou přitahovat nejlepší hlavy i ze zahraničí a zdroje ze soukromé sféry.
Aby se tak stalo, musí se změnit jak vnitřní prostředí výzkumných institucí, tak fungování těch, kteří mu vytvářejí regulační rámec. Je nejvyšší čas, aby doba dobrých úmyslů a falešné solidarity byla už konečně nahrazena objektivitou, kreativitou a profesionalitou. Jinak se tristní obraz naší vědy hned tak nezmění a jakékoliv úvahy o zvýšení její podpory budou bezpředmětné. Ke škodě těch, kteří něco dokázali, a spolu s nimi ke škodě České republiky.
