Ta chvíle nadešla zrána, čtvrtého ledna 1917. Ráno, které se nikterak nelišilo od tisíce jiných úsvitů na březích řeky Rufiji v jižní části německého východoafrického koloniálního území Tanganika. Sluníčko rychle stoupalo po obloze, aby svým žárem ve chvilce vysušilo vzmáhající se mokřiny po prudkých přívalových deštích, co chvíli svlažujících lesnatou krajinu. Bylo to ráno, kdy malá skupinka britských hraničářů vedených v té době už více než pětašedesátiletým Frederickem Courteneyem Selousem pokračovala v čištění odlehlých oblastí Tanganiky od německých nepřátelských sil, které se sem uchýlily po předchozí britské ofenzívě následující po příchodu generála Jana Christiana Smutse na východoafrická bojiště. Dlouhý čas byl Selous dítkem štěstěny a podařilo se mu vyváznout z nejpodivuhodnějších a nejnebezpečnějších dobrodružství jako nějakému románovému hrdinovi. Leč tentokrát to mělo být dobrodružství poslední. Britské komando bylo přečísleno několikanásobnou přesilou nepřítele a jeho vůdce zasažen dvěma výstřely do hlavy z flinty askaríje-domorodého bojovníka v německých službách. Jeho život vyhasl okamžitě, aby uvolnil cestu životu legendy, mýtu, hrdiny, skauta.
Frederick Courteney Selous začal svůj dobrodružný život jako lovec slonů a velkých afrických zvířat na začátku 70. let devatenáctého století v neprobádaných oblastech Mashonalandu (východní Rhodesie) a dál na severozápad podél řeky Zambezi až k Barotselandu. Na západ sahal jeho revír až do oblasti řeky Okavango v Bečuánsku. Ve svých záznamech popsal oblasti bílým mužem dosud nenavštívené, což mu vyneslo členství v Britské geografické společnosti. Po období loveckém následovalo období sběratelské, kdy zásoboval trofejemi a exponáty britské přírodopisné muzeum i další světová muzea. Rok 1890 zastihl Selouse ve službách Britské Jihoafrické společnosti (BSAP) v čele první karavany nových kolonistů směřujících na území poskytnutá BSAP matabelským panovníkem Lobengulou za účelem osídlení a průzkumu nerostného bohatství a těžby diamantů. Přišel rok 1896 a druhé matabelské povstání. Válečníci krále Lobenguly využili nepřítomnosti ozbrojených složek nově založené kolonie Rhodesie, vázaných záležitostmi kolem přípravy puče v sousedním Transvaalu, a s nevýslovnou krutostí a krvežíznivostí zaútočili na roztroušené osady a usedlosti bílých osadníků. Pod vedením Fredericka C. Selouse vznikají jednotky domobrany, které napřed evakuují osadníky do města Bulawayo, bývalého sídelního města matabelského krále, a poté je hrdinně brání proti mnohonásobné přesile nepřítele až do příchodu pravidelných ozbrojených sil pod vedením plukovníků Beala a Plummera, přicházejících z pevnosti Victoria ve východní části Rhodesie a z Kimberley a Mafekingu vzdálených 600 km na jih. Zkázu matabelského vojska dokonaly jednotky generálů Carringtona a Baden-Powella. Jen pamětníci tehdejšího nelidského a všech smyslů zbaveného řádění domorodců mohli na rozdíl od naší pokrytecké korektnosti pochopit, proč se vztahy mezi černými a bílými v Rhodesii vyvíjely tak jak se vyvíjely.
Později se Selous stává nadšeným propagátorem ochrany přírody a spolu se skotským rodákem Johnem Muirem stojí u zrodu myšlenky ochrany nejkrásnějších míst planety v podobě národních parků. Věnuje se sběratelské činnosti a vytváří největší známou sbírku afrických motýlů. Je průkopníkem expedičních safari a loveckým průvodcem pro zájemce o africkou přírodu. Přátelí se s Theodorem Rooseveltem, prezidentem USA v letech 1901-1909, jehož po ukončení prezidentského mandátu provází na dlouhém africkém safari.
Po vypuknutí první světové války, to už je Selousovi 63 let, se okamžitě hlásí do armády. Přestože je kvůli věku odmítnut, nevzdává se a nakonec dosáhne pověření k vytvoření hraničářské jednotky pro nasazení na afrických bojištích. Památná je ofenzíva této jednotky u Bukoby na západním břehu Viktorina jezera. Pak se však štěstí odvrací a přichází setkání se smrtí na bojišti. A rok po něm si stejný osud vybral i jeho starší syn Frederick.
„Ukončil svůj život přesně tak, jak by takový život měl být uzavřen, smrtí v boji za svou zemi, které nabídl svou statečnou a účinnou službu. Kdo by si mohl přát lepší život nebo lepší smrt, nebo zanechat za sebou čestnější dědictví jak své rodině, tak i své vlasti?“ řekl Theodore Roosevelt, když se o Selousově smrti dozvěděl.
Žulový památník Fredericka Courteneye Selouse s typickým kloboukem a puškou v ruce spočívá na nejčestnějším místě Britského přírodovědného muzea v Kensingtonu v Londýně, hned vedle stejně slavného Charlese Darwina. Je zhotoven ze žuly věnované vládou Jižní Afriky a zdarma dopravené do Londýna. Na vlastní dílo pak přispěly nejvýznamnější osobnosti tehdejší doby, jako byli Theodore Roosevelt, generál Jan Smuts, lord Rothschild, autor dobrodružných imperiálních románů Rider Haggard, americký milionář Solomon Guggenheim, cestovatel a vysoký koloniální úředník Harry Johnston nebo britský guvernér v Jižní Africe lord Sydney Buxton.
Památník byl odhalen 10.6. 1920 za účasti čestné skautské stráže a přítomnosti Legie hraničářů, kteří vzdali čest velkému a statečnému člověku. Hlavní projev pronesl vikomt Edward Grey, v době první světové války britský ministr zahraničí a později velký podporovatel ptačích rezervací.
Zakladatel skautského hnutí generál Baden Powel považoval F.C.Selouse za nejčestnější příklad chlapce-skauta. Za příklad dával jeho morální pevnost (s níž se nebál odmítnout britsko-búrskou válku), fyzickou zdatnost (když se dokázal bez jídla, vody, koně a pušky prodrat z nepřátelského území Mašukulumbů až do civilizovanějších oblastí), statečnost (s níž se postavil do čela domobrany proti mnohonásobné přesile útočících Matabelců) a důvěryhodnost (s níž plnil závazky jak ke své rodině, tak i obchodním partnerům a vlasti).
Byť v dnešním světě upadá Selousovo jméno pomalu v zapomenutí, pořád ještě existují místa i lidé i události, kde je nadále živé a přetrvávající.
Je to třeba Selousova rezervace zvěře v jihovýchodní Tanzánii, založená v roce 1922 a patřící dnes ke světovému dědictví UNESCO. Až donedávna to byli třeba Selousovi skauti, úderná jednotka složená z nejstatečnějších mužů bojujících proti komunistickým teroristům v bývalé Rhodesii. A jsou to třeba literární hrdinové románů populárního jihoafrického spisovatele Wilbura Smithe, jímž je Selous vzorem a předlohou. A jsou to třeba i názvy ulic nesoucích jeho jméno i v dnešním pomugabovském Zimbabwe.
Kéž by se Frederick Courteney Selous stal vzorem i pro některé naše představitele, zejména ty, kteří se rádi hlásí ke skautskému hnutí. A kéž by něco ze skautské cti zůstalo v lidech i poté, kdy ze skautské chlapecké uniformy vyrostou.
Dominik kardinál Duka hovořil ve svém novoročním proslovu o „charakteru pevném jako křemen“. Selousův charakter se stal předlohou pozdějšího skautského hnutí. A co ten náš? Jak jsme na tom s pevností svého charakteru my?
