Už několikrát jsem se na těchto stránkách zmínil, jak si cením naší euro-atlantické civilizace a vždy se budu zasazovat za ochranu kořenů, na kterých je postavena. Tento myšlenkový základ utváří mé postoje třeba ve vztahu k ochraně lidských práv a s nimi spojených svobod, ale třeba také ve vztahu k migraci a multikulturalismu. Zatímco první hodnoty budu vždy pěstovat a chránit, k těm druhým se budu stavět skepticky a s nedůvěrou. Ač zastáncem Evropské unie a jejího dalšího rozvoje, nikdy nebudu souhlasit s neřízenou a nekontrolovanou imigrací lidí ze států mimo Unie, a to zejména těch, kteří vyznávají diametrálně odlišné lidské hodnoty postavené na neslučitelných civilizačních základech. Netvrdím, že různé kultury nemohou žít pospolu, vždy však se bude jednat o soužití obtížné, riskantní a s těžko předvídatelnou budoucností. Existuje mnoho případů, kdy taková soužití rozdílných kultur nakonec vypukla v erupci vzájemné nenávisti a vraždění, a to nejen z doby koloniální, ale ani dnešek není takových případů ušetřen. Rozbuškou už není ani tak barva pleti, jako spíše přístup jednotlivých skupin obyvatelstva ke statkům nebo rozdílnost náboženského vyznání.
Jedním dechem s těmito slovy však musím dodat, že stejné právo na ochranu vlastních kulturních a civilizačních hodnot respektuji u zemí, které s těmi našimi nemají nic společného. Takovou zemí je třeba Súdán. Země, která od nepaměti patřila k islámské sféře civilizace, na čemž nic nezměnila ani krátkodobá imigrace křesťanské minority v době egyptské nadvlády nebo působení křesťanských misionářů v krátké době britsko-egyptské správy, ukončené získáním nezávislosti v roce 1956. Více než 90 % obyvatelstva dnešního Súdánu se hlásí k islámské víře, zbytek tvoří animistická náboženství a je zde i malá skupinka křesťanů, nacházející se třeba v provincii Dárfúr.
Na rozdíl od sekulární Evropy, kde náboženství je striktně od správy věcí veřejných odděleno, v Súdánu, podobně jako v jiných muslimských zemích, tomu tak není. Náboženským životem, rozumějme islámským náboženstvím, je prodchnuta většina veřejného i soukromého života.
Přestože se naše země vyznačuje převažujícím ateismem, nelíbí se nám aktivity muslimské menšiny v naší blízkosti. Odmítáme výstavbu nových mešit, nepodporujeme aktivity na podporu kulturního rozvoje nebo ochrany muslimské komunity. A teď si představme situaci v Súdánu. Země silně nábožensky (muslimsky) založená, jejíž civilizační kořeny jsou s islámem po staletí nedílně spojeny a jejíž fundamentalismus vyrůstá z Mahdího očistného povstání, jehož účelem nebylo jen zbavit se britské nadvlády, ale také vrátit se ke kořenům islámského učení založeným na čistotě víry a aplikování jejich fundamentů ve veškerém lidském konání. Země, která vedla dlouhou občanskou válku, jejíž příčiny tkví jak v přístupu k rozsáhlým nerostným nalezištím, tak také v odlišnostech náboženského vyznání. Občanská válka skončila rozdělením země na severní muslimský stát a jižní, převažně křesťanský stát, s křesťanskými hodnotami však kdesi na chvostu hodnotového řebříčku, jak o to svědčí vypuknutí nových bratrovražedných bojů mezi neuspokojenými jižanskými vůdci Salvou Kiirem a Riekem Macharem po tragické letecké nehodě revolučního vůdce Johna Garanga.
Z perspektivy výše uvedeného pohledu je třeba nahlížet i na aktivity mediálního hrdiny dnešních dnů, dobrodruha Petra Jaška. Jistěže nemůžeme souhlasit s jeho vězněním a jistěže musíme ocenit akceschopnost Ministerstva zahraničí, které se dokázalo za českého občana v nesnázích postavit a vyvést ho z prekérní situace, přesto zde zůstává otázka jeho vlastní odpovědnosti a chování při turistické návštěvě cizí země s odlišnými civilizačními hodnotami. Respektoval dostatečně hodnoty, na nichž je země postavena? Respektoval vůli a přání většiny obyvatel země, kde byl hostem?
Už jsem se zmínil, že víra prochází v Súdánu veškerým společenským životem. Každá podpora křesťanům, která nejde oficiální a standardní cestou, nejlépe s otevřeným nebo tichým požehnáním příslušných úředních činitelů, může být považována za ohrožení bezpečnosti země. Opakuji, občanská válka, v níž náboženství hrálo svoji roli, skončila teprve před dvanácti lety (2005) a v jejím důsledku ztratil Súdán značnou část svého území ve prospěch nově vzniklého státního útvaru – nepřátelského, křesťansko-animistického Jižního Súdánu. Navíc zárodky dalšího konfliktu existují v provincii Dárfúr. V súdánském pojetí znamená jakákoliv podpora křesťanům podporu nepříteli státu a vyvolávání protistátních nálad. A to se trestá. Tuto skutečnost by měl mít každý návštěvník na zřeteli, a to nejen v Súdánu, ale i v jiných muslimských zemích.
Stejně jako my si chráníme a budeme chránit svoji kulturu a tradice, musíme respektovat právo jiných kultur chránit si zase tu svoji. A přes vlastní ateismus musíme brát vážně skutečnost, že jsou země, kde víra znamená všechno. Stejně jako my si nepřejeme žádný multikulturalismus přinášený muslimskými uprchlíky, stejně tak si v jiných částech světa nemusí přát multikulturalismus zosobněný křesťanským pohledem na svět. Zvláště, když jeho přítomnost stála téměř dva miliony obětí v občanské válce. A že dvacet let za poskytnutí pomoci příslušníku náboženské minority je přece jen příliš mnoho? Souhlasím a moc bych si přál, abychom se k tak drastické ochraně svého civilizačního prostoru nikdy nemuseli uchylovat.
