Spojené království se otřepalo z šoku vystoupení z Evropské unie a pomalu se připravuje na novou politickou budoucnost. Součástí příprav je i hledání nových partnerů a hledání vazeb, které za léta členství zmizely pod silným nánosem prachu.
V tomto duchu se v minulém týdnu sešli nový americký prezident Donald Trump a britská ministerská předsedkyně Theresa Mayová. Na první pohled téměř dokonalá shoda. NATO ok, s Ruskem opatrně, obchod především.
Británii, zemi tradic a koloniální minulosti, by však měl zajímat spíše druhý pohled. Byla to Evropa, kdo Království připravil o jeho zámořské vazby, nebo spíše jeho dnes znovunalezený partner? Překonala už Británie kocovinu z podrazu Eisenhowerovy administrativy v roce 1956, podrazu, který se stal začátkem konce impéria Jejího Veličenstva?
Cožpak už zapomněli všichni ti tradicionalisté a hrdí to občané bývalé imperiální velmoci na kudlu v zádech, kterou jim tam tak bezostyšně zapíchl americký prezident, a to za špatně skrývaného smíchu tehdejšího ruského imperátora Chruščova?
Byla to Suezská krize, vzedmutí egyptského a arabského nacionalismu podporovaného sovětskými zbraněmi, která se po ztrátě Indie stala dalším hřebíkem do rakve britského koloniálního panství. Británii tehdy stále ještě patřila rozsáhlá teritoria v Africe a svůj vliv si udržovala na Blízkém i vzdálenějším východě. Amerika už v té době vládla vojensky a ideologicky, a aby plně dovršila svou světovou hegemonii, potřebovala dokončení procesu dekolonizace. Byla to jedna z řady mocenských chyb americké zahraniční politiky, neboť k dekolonizaci skutečně došlo, sféry vlivu však byly rozděleny spíše rovnoměrně mezi obě tehdejší velmoci, to je USA a Sovětský svaz. Ostrouhala Británie, která přišla téměř o vše a byla to pomocná ruka Evropy, která ji teprve pomohla odrazit se ze stálého koloběhu krizí, inflace a dělnických nepokojů.
V roce 1956 stály britské a francouzské jednotky připravené rozdrtit egyptského obdivovatele Sovětského svazu Násira a udržet Suezský průplav v mezinárodních rukou. Jediné, co potřebovaly k dokončení akce byl alespoň tichý souhlas Washingtonu, aby vyvážil protesty (a výzbroj) směřující z Moskvy. Místo souhlasu se obě koloniální mocnosti dočkaly jen dalšího varování před vojenským dobrodružstvím. I tehdy považovala Británie Ameriku za svého nejbližšího partnera….
Důsledky na sebe nenechaly čekat dlouho. Ztráta Egypta, nepodpora ze strany USA a naopak silná slova dunící stále více z Moskvy. Britské impérium se začalo hroutit a s ním i postavení kdysi mocného Království ve světě.
Commonwealth? Není to spíše z nouze ctnost? Snad z počátku byly bývalé kolonie ekonomicky závislé na mateřské zemi. Doba se však změnila, a přestože se vládci bývalých kolonií nadále rádi ohřívají v lesku záře slavnostních ceremoniálů spojených s návštěvami britské královny, oči jejich hladových obchodníků míří spíše k Číně, která za trochu vlivu a přivření očí před pracovními podmínkami a nedostatkem demokracie ráda dodá cokoliv i za velkorysý úvěr.
Když si k tomu všemu přičteme i macešství, s jakou se matka zachovala k perle své koloniální koruny – jihoafrické Rhodesii, pak bude zcela zřejmé, že ani současné vztahy se zeměmi Commonwealthu nebudou procházkou růžovým sadem. Kam až bude muset Británie ustoupit, aby měl Commonwealth vůbec nějaký jiný než ceremoniální smysl?
Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají. A nemá smysl si namlouvat, že přestože politicky a vojensky by měly být Evropa a USA na jedné lodi, pokud jde o ekonomiku, zůstávají konkurenty. A každé oslabení jednoho je posílením druhého.
Výpadek Británie je oslabením Evropy. Jestli na tom něco Británie získá, se teprve uvidí, jsem skeptický. Spíše mám dojem, že opět vyhrávají Spojené státy. Což sice nezni špatně, ale jako Evropan bych přece jen raději viděl věci trochu jinak. Snad to však nakonec nebude Evropa, kdo si bude muset lízat britské rány.
