„Výročí si můžeme připomenout, ale slavit není co“. To jsou smutná slova dlouholetého opozičního předáka Morgana Tsvangiraie u příležitosti 37 let nezávislosti státu Zimbabwe.
Země, která byla kdysi, když se ještě jmenovala Rhodesie, kvetoucí perlou Afriky, se propadla do nezvladatelného ekonomického chaosu se všemi jeho průvodními jevy jako vše prostupující bída, nezaměstnanost, kriminalita, nedostatek úplně všeho přičemž vlastní měny se už dávno vzhledem k nezkrotitelné mnoha milionové inflaci vzdala. Zimbabwský dolar, poté, co se pecen chleba prodával za trilionové částky, byl nahrazen americkým dolarem, bečuánskou pulou nebo jihoafrickým randem.
„Skutečná nezávislost by se měla přenést do růstu příležitostí pro lidi a do možnosti žít skutečný svobodný život občanů země“ dodal šéf opozičního Hnutí za demokratickou změnu Morgan Tsvangirai.
Jak vypadá svoboda, kterou získala černá většina po ukončení vlády apartheidu v roce 1980? V zemi, která byla dříve vývozcem obilí a masa vládne hlad. Třetina populace země nemá co jíst a je odkázána na potravinovou pomoc. Prosperující komerční farmy zaměstnávající tisíce pracovníků byly odňaty původním majitelům a předány do rukou lidem věrně sloužícím Mugabeho režimu. Vzhledem k totální absenci praxe s komerčním zemědělstvím se výnosnost půdy propadla na úroveň drobných hospodářství, tak tak dostačujících k obživě majitelů a jejich rodin. Byl ukončen provoz v továrnách, většina zahraničního kapitálu opustila zemi. Sehnat obživu v Zimbabwe je pro většinu obyvatel nadlidský úkol a tak statisíce lidí migrují za sezónními pracemi do Jižní Afriky, Mosambiku nebo Botswany nebo se nechávají najímat na práci za podmínek, které nebyly představitelné ani v dobách rasové segregace.
Pamatuji komunistickou dobu, kdy naši dědečci a babičky rádi vzpomínali „jó to za Rakouska, to se žilo jinak…“ V Zimbabwe dnes zejména přežívající starší občané vzpomínají na Rhodesii, kdy měli střechu nad hlavou, pecen chleba a pár koz a sice nemohli volit, ale zato alespoň byla plná břicha. A pokud jde o ty volby, vlastně to také žádné vítězství nebylo. Volit mohli jenom Mugabeho, odvážil-li se někdo vhodit lístek s opozičním kandidátem, čekali ho v lepším případě úřednická šikana ve všech oblastech života, v tom horším pak represe, často ztráta majetku nebo dokonce ponižování a bití. Hrůzu současné situace vyjadřuje i odklon posledních věrných, veteránů boje za nezávislost, od prezidenta Mugabeho, jak vyjádřili ve svém komuniké vydaném u příležitosti Dne nezávislosti: “šokováni a v údivu sledujeme ve zmatku systematické narůstání diktátorských tendencí personifikovaných prezidentem a jeho družinou, které postupně pozřely hodnoty boje za nezávislost a jsou pošlapáním ústavy“.
Přitom začátek nebyl vůbec špatný, po převzetí moci v roce 1981 nasadil učitel Mugabe tvář tzv. přísného, ale spravedlivého vůdce. Postupně zaváděl opatření, která měla vést k vyrovnání příležitostí pro černé a bílé a odstranění bývalých křivd. Jako oblíbený hrdina boje za nezávislost neměl v boji o prezidentský úřad vážného oponenta a s přehledem vyhrával všechny volby. Tehdy ještě demokraticky vedené. Zlom přišel v roce 2000, kdy se zformovalo opoziční Hnutí za demokratickou změnu v čele s odborářským vůdcem Morganem Tsvangiraiem a náhle se začalo ukazovat, že král Mugabe je nahý. Na kritiku reaguje Mugabe represemi vůči oponentům, zabíráním bělošských farem a destrukcí fungující ekonomiky. Opoziční kandidáti jsou dehonestováni, souzeni za činy, jichž se nedopustili, příznivci opozice jsou ponižováni, propouštěni z práce a jsou zabírány jejich majetky. Měl jsem příležitost pobývat na podzim roku 2000 v Bulawayu, centru opozičního hnutí, a setkal jsem se s lidmi, kteří pracovali v podnicích patřících bělochům. Poté, co byl majetek bílým ukraden, odcházeli tito lidé často raději za svým bílým bosem do ciziny (konrétně to byl Mosambik), než aby spolupracovali s novým černým majitelem. „Než bude Matabele sloužit Shonovi, to raději půjdu za bělochem“ říkali často s poukazem na kmenovou nevraživost mezi příslušníky kmenů Matabele a Shona, která se datuje již od příchodu matabelských bojovníků do oblasti v první polovině 19. století. A to byl teprve začátek, protože hrůzy, které obyvatelé po těchto i dalších tzv. volbách museli překonat, nemají daleko od hrůz, které známe v Evropě z doby stalinistických a gottwaldovských čistek. Přísný, ale spravedlivý učitel se proměnil v diktátora, před nímž si nebyli jisti ani nejbližší spojenci.
Stejně jako císař Neron ve starověkém Římě si našel obětního beránka předhozeného strádajícím obyvatelům v podobě křesťanské komunity, tak si našel Mugabe obětního beránka pro krizí se zmítající národ v podobě bílé menšiny. Začalo zabírání bělošských farem a podniků vlastněných bělochy, jejich vypalování a vyhánění majitelů z usedlostí, založených ještě jejich prapředky. Nastala zvůle a krutost, kterou země nepoznala od doby druhého matabelského povstání v roce 1896. Většina bílých měla kam odejít, neboť se dokonce našly sousední i vzdálenější africké země (Angola, Kongo), které projevily zájem o zkušenosti i finanční zdroje bílých farmářů a umožnily jim začít nový hospodářský život na jejich územích. Jenže černí zaměstnanci neměli kam odejít. Ztratili práci, ztratili často i střechu nad hlavou, ztratili zdroje obživy. A nebylo kam před bídou utéci a pokud ano, stali se z nich nelegální a nechtění žebráci v sousedních úspěšnějších zemích.
Není co slavit, řekl Morgan Tsvangirai u příležitosti výročí nezávislosti. Kdyby černá většina ve svobodných volbách v roce 1980 jen jen tušila, jaká cesta ji čeká, nejsem si jist, zdali by bylo při svěšování zelenobílé vlajky Rhodesie tolik jásotu. Ministerský předseda Ian Smith odešel se ctí a předal černé většině kvetoucí zemi, byť s pošramocenou duší. Prezident Mugabe nejenže zemi totálně zničil, ale přidal i další šrámy na duši těžce zkoušených obyvatel.
A snad jen perlička na závěr. Byť se slaví 37. výročí vzniku nezávislosti, správně by to asi mělo být už výročí 52. Neboť bylo to 11. listopadu 1965, kdy rhodeská vláda vyhlásila jednostrannou Deklaraci nezávislosti na Spojeném království a stala se de facto nezávislým státem. Možná tedy, že nejen není proč slavit, ale vlastně není ani co slavit. Výročí nezávislosti přijde v listopadu a lépe už bylo.
