Při čtení našich tzv. „obav o osud budoucích generací na tomto světě“ začínám mít čím dál tím víc dojem, že se jedná o další „srdcervoucí frázi“ bez jakéhokoliv vnitřního obsahu. Navíc frázi, kterou se dá vysvětlit nebo zdůvodnit jakékoliv další opatření či omezení které jinou logiku nemá.
Napadlo mně to při čtení o osudech tzv. lokality Čučice, jednom z přírodně cenných kaňonů řeky Oslavy. Hned dodám, že v této věci vůbec nejsem nestranný, protože lokalitu rád navštěvuji během svých víkendových vandrů.
Zpět k našemu „odkazu budoucím generacím“. Tímto úslovím totiž hájí tisková mluvčí Ministerstva zemědělství záměr ponechat lokalitu v tzv. generelu území chráněných pro akumulaci povrchových vod, aniž ministerstvo plánuje vybudovat zde přehradu. Co kdyby ale budoucí generace….Jinými slovy, pokud lokalita v generelu bude, v případě potřeby nebude problém označit místo za vhodné pro příslušné vodohospodářské opatření – třeba stavbu přehrady.
Pokud by tisková mluvčí nehovořila o naší odpovědnosti vůči budoucím generacím, asi bych povídání přešel bez povšimnutí. Takhle jsem musel trochu zapřemýšlet, co tím vlastně tisková mluvčí myslí. Jakým právem se odvažujeme hovořit (nemám na mysli pouze ministerstvo zemědělství) o prioritách budoucích generací, jakým právem máme za to, že budoucí generace budou preferovat další devastaci přírodně cenných lokalit před jejich ochranou a využitím pro svůj zdravý rozvoj? Vycházíme snad z toho, že budoucí generace budou uvažovat jako generace naše a všechny generace před námi, co kdy tuto planetu obývaly? Na jedné straně účastná obava o budoucí dostatek vody, na straně druhé nemilosrdná likvidace orné půdy, vysušování močálů a bažin, nelítostná likvidace posledních útočišť vzácných druhů živočichů a rostlin a pokračování ve zrůdném betonování krajiny, která neumožňuje žádný průsak dešťové vody do podzemních vod. Místo parků a zeleně vznikají další a další nevzhledná betonová monstra, odkud se zásobují naše novodobé chrámy spotřebních orgií. A v místech, kde naši předci pěstovali obilí nebo si povídali v ševelící trávě a poslouchali zpět skřivana ozývající se kdesi z vysoka, se dnes klikatí vedle sebe silnice a komunikace plné vozidel chrlících do ovzduší spaliny vznikající likvidací miliony let tlejících přírodních zdrojů. Mají snad tyto zrůdné stavby a jejich asfaltové spojnice být naším láskyplným odkazem budoucím generacím spíše, než poslední zachovalá říční údolí nebo pár posledních porostů nepostižených všudypřítomnými emisemi? Pokud máme jezdit a cestovat, na spotřebu ropy nehledíme s nadějí, že věda a technika pomohou budoucím generacím najít jiné energetické prostředky. Je-li řeč o vodě, najednou nemáme jinou představu než její získání prostřednictvím dalších devastací posledních zbytků přírodně cenných lokalit.
Říkám nikoliv, budoucí generace nás za ponechání nějakého místa v nějakém generelu ani nepochválí ani neproklejí, Těm to bude úplně jedno. Budou muset najít jiné prostředky pro život a jiný způsob jak je budou využívat. Veškerými frázemi a floskulemi o budoucích generacích myslíme jen a jen na sebe. Ospravedlňujeme jen a jen naše zájmy. Vyjadřujeme jen a jen naše obavy, abychom se my měli dobře, abychom my mohli dále konzumovat a abychom prostřednictvím nezřízeného konzumu mohli zakrýt duchovní prázdnotu a stále větší pocit nenaplněnosti a nudy vkrádající se do našich myslí. Vždyť co už si myslet jiného o generaci lidí, k jejíž koníčkům patří „nakupování“?!
Chceme-li něco cenného našim potomkům zachovat, pak jim ponechejme poslední část hodnot, které jsme převzali od našich předků, hodnoty nezměrné krásy posledních zachovalých částí české přírody s živočichy a rostlinami, kteří ji obývají a kteří mají stejné právo na život jako my a se scenériemi, z nichž se mohli těšit už naši pradědové a prabáby. Hodnoty, které veškerý náš um a vynalézavost není schopen vytvořit, ale které jsme schopni v momentě zničit a vymazat z mapy. Stačí k tomu jediné rozhodnutí které umožňuje třeba jen existence nějakého generelu. Týká se to i lokality Čučice.
