Zatímco naše politická scéna se naštěstí ustálila pouze na podobě slovních štěků, hlášek, mlžení a myšlenkových a programových zákopů, politická scéna v Zimbabwe ožívá s daleko větší razancí.
Na příští rok jsou plánovány parlamentní volby a zdá se, že politici se již nemohou dočkat. Jedná-li se o nestandardní začátek předvolební kampaně nebo o skutečný mocenský zvrat se dozvíme v nejbližší budoucnosti. V každém případě je jisté, že souboj o následnictví po diktátorovi Mugabem začal pěkně zostra.
První krok učinil současný devadesátitříletý diktátor. Patrně se shlédnul následnických režimech syrského nebo severokorejského typu a jeho hlavním přáním bylo, aby vedení státu zůstalo v rodině. Jeho favoritkou tak je o čtyřicet let mladší manželka Grace. Aby jí uvolnil cestu, sesadil z funkce viceprezidenta svého bývalého spojence, dnes hlavního protikandidáta v rámci vládnoucí strany ZANU-PF, Emmersona Mnangagwu. Prý připravoval puč. Mnangagwa však není žádná bezvýznamná figurka, jde o veterána bojů za nezávislost a odstranění vlády bílé menšiny kterého podporuje jak současné vedení armády, tak i Svaz válečných veteránů. A těm se představa Mugabeho ženy v čele „jejich“ státu ani trochu nezamlouvá
Výsledkem jsou tanky v ulicích hlavního města, obsazení strategických bodů armádou a domácí vězení pro prezidenta i jeho ženu.
Při vší dramatičnosti situace tak nastává okamžik, na který se občané a těšili a v tichosti očekávali od zmanipulovaných voleb v roce 2000, kdy pouze zastrašování a násilí vůči tehdy silné opozici v podobě Hnutí za demokratickou změnu Morgana Tsvangiraie zajistilo vítězství ZANU PF a stávajícího prezidenta Mugabeho. Pak už to šlo se zemí jen skopce. Pravidelné předvolební nepokoje a „těsná“ vítězství Mugabeho v tzv. „demokratických“ volbách, byť při těsnosti výsledků a napjaté situaci v zemi musel Mugabe po určitý čas snášet svého konkurenta Tsvangiraie v roli viceprezidenta. Ekonomické zhroucení, konec vlastní měny, bída a hlad pro velkou část obyvatel, tvrdé potlačení jakéhokoliv nesouhlasu nebo odporu. A nucená emigrace tisíců námezdních sil do sousední Jižní Afriky, Mosambiku nebo Botswany.
Noc na dnešek byla v Zimbabwe mimořádně horká a přinesla předzvěst změny. Mugabe je jediný vládce, jehož země zažila od ukončení bělošské vlády Iana Smithe v bývalé Rhodesii a od předání moci černé většině na základě Lancasterských dohod v roce 1979. Sen o prosperující budoucnosti se ovšem nenaplnil. Bývalý ekonomický premiant Rhodesie je na tom dnes jako Zimbabwe hůře než všechny okolní státy včetně donedávna dlouhodobě občanskou válkou zmítané Angoly. Přitom země disponuje přírodním i vědomostním bohatstvím (vysoká gramotnost, kvalitní vzdělávací systém), které by jí mohlo při rozumném způsobu veřejné správy rychle vrátit tam, kam ji bílá menšina kdysi dokázala z prachu a krve matabelských válek dovést.
Život v Zimbabwe jde dál svým tempem, na něž mají vojáci v ulicích jen nepatrný vliv. Pro většinu občanů už být hůře nemůže a tak všichni s nadějí očekávají, že horké zimbabwské léto a valící se vody Viktoriiných vodopádů, nabývající opětovně na síle, s sebou přinesou toužebně očekávané uvolnění a změny, které dají zapomenout na miliardové bankovky a krach vlastní měny, nekonečné fronty před bankovními domy, prázdné penežní automaty, vybrakované továrny sloužící jako přístřešky pro bezdomovce, chybějící zemědělskou techniku a na pole, kdysi se třpytící zlatavou barvou obilí, ležící dnes ladem a zarostlé buření a plevelem. Změny, jež zase naplní srdce lidí pýchou na svou zemi a její nezměrnou přírodní krásu, jak tomu snad bylo po krátký čas na začátku Mugabeho vlády v 80. letech minulého století.
Drama předvolebního léta v Zimababwe začíná a určitě i my si přejeme, aby se také do této země co nejdříve vrátilo právo a pořádek.
