Ještě k zesnulému J. Chiracovi.
Vzpomínám, jak jsme v roce 1995 v rámci mezistranické “družby” navštívili s delegací ODS sídlo jeho tehdejší gaullistické strany Rassemblement pour la republique, abychom zhlédli, jak se ve Francii dělá prezidentská kampaň - zpunktoval to tehdy architekt Zdeněk Rajniš (pozor, nikoliv Martin).
Druhý a poslední prezidentský mandát F. Mitterranda se chýlil ke konci, socialisté nasadili do voleb exministra školství L. Jospina, který vypadal jako V. Špidla a Chirac coby tehdejší starosta Paříže byl všeobecně považován za jeho přirozeného vyzyvatele z pravice.
Předsedou vlády byl ale jistý E. Balladur ze stejné strany jako Chirac a ten se rozhodl, že bude kandidovat na prezidenta též. Chirac zuřil, mezi pařížskou radnicí a Matignonským palácem vypuklo smrtelné nepřátelství. Lidé z Chiracova štábu nám vykládali legrační historky o tom, jak musí detaily Chiracovy volební strategie utajovat před předsedou vlády. V prvním kole voleb se pak pravicové hlasy roztříštily mezi Chiraca a Balladura a vyhrál Jospin. Chirac skončil druhý, Balladur vypadl, takže musel chtě nechtě Chiraca podpořit a ten nakonec v druhém kole zvítězil poměrem cca 53:47. Balladur tím ovšem skončil, Chirac ho pak okamžitě “zařízl”.
Chirac byl v likvidaci vnitrostranické konkurence efektivní. Když pak provedl v euroskeptickém gaullistickém hnutí otočku o 180 stupňů a přihlásil se k euru a další integraci, postupně odstavil vlivné euroskeptiky jako byl Charles Pasqua nebo Philippe Séguin.
Nikdo mi ale nevymluví, že právě v této Chiracově otočce tkví příčiny postupného pádu kdysi mocných gaullistů (jejich dnešní pokračovatelé Les Républicains paběrkují kdesi za Le Penovou, Macronem, zelenými i krajní levicí). Euroskeptičtí voliči, kterých ve Francii není málo, najednou neměli koho volit, tak se obrátili ještě více doprava.
(P.S. Termín “pravice” zde chápat prosím čistě ve francouzském smyslu slova - tj. národně orientovaná, antiamerická, protekcionistická.)