To jsou otázky bezesporu zajímavé a znát na ně pravdivou odpověď by bylo užitečné. Vedením diskuse o nich však neodvratně ztrácíme ze zřetele to podstatné. Co je to podstatné? Naše národní zájmy.
A jaké to jsou? Prioritně uchovat Ukrajinu jako nárazníkovou zónu mezi Západem a Ruskem.
V lepším případě se ji pak ve středně a dlouhodobém horizontu pokusit integrovat do euroatlantických struktur. Smyslem je zabránit posunu Ruska směrem na západ, protože čím více na západ se dostane, tím větší bude mít sílu i chuť aktivně ovlivňovat situaci u nás a prosazovat na náš úkor na našem území své politické a ekonomické zájmy. Nenechme se zmást. Ukrajina není země, kdesi za devatero horami a řekami.
V našem zájmu rozhodně není eskalace konfliktu. Další růst nepokojů, občanská válka nebo dokonce ozbrojený konflikt s Ruskem by mohl mít za následek migrační vlny. Již dnes u nás legálně žije více než sto tisíc Ukrajinců, kteří představují přibližně čtvrtinový podíl ze všech cizinců žijících v ČR. Cílovou destinací pro mnohé uprchlíky by i proto zcela jistě byla vedle dalších západních zemí i ČR. Stejně tak by další eskalace konfliktu mohla vážně narušit dodávky plynu. To jsme si v Evropě již prožili a určitě si to nechceme zopakovat. Systém mezinárodních vztahů může fungovat různě. V zásadě existují dva základní modely. Na jedné straně stojí systém, ve kterém se hraje podle pravidel mezinárodního práva. Jde o systém, ve kterém i ti nejsilnější tato pravidla dodržují. Na opačném konci je pak "koncert velmocí", kdy o všem podstatném rozhoduje několik málo mocných států podle svých potřeb.
Realita je někde uprostřed. Silní budou vždycky silnější než slabí. Avšak pro stát našeho geopolitického postavení je první situace nepochybně lepší. V ní alespoň sedíme u stolu a můžeme říci svůj názor a pokoušet se situaci ovlivnit. V druhém případě jsme naopak odkázáni do role pouhého objektu zájmu jiných. Naším základním zájmem je, aby mezinárodní vztahy byly organizovány podle určitých pravidel hry. Ta stávající v současné chvíli zásadním způsobem ohrožují Rusko, protože faktická anexe Krymu a Sevastopolu nemá oporu v mezinárodním právu. Představuje tak posun od systému, ve kterém platí pravidla, k systému, ve kterém platí právo silnějšího.
Takový posun je pro nás jednoznačným bezpečnostním rizikem.
Naše možnosti jsou samozřejmě limitované. Členství v NATO a EU nám však na druhou stranu určité možnosti poskytuje.
Jestli se shodneme na těchto výše definovaných cílech, pak bychom měli vést debatu, jak jich dosáhnout. Taková debata by, na rozdíl od té současné, byla nejen potřebná, ale doufám, že i plodná. Je nejvyšší čas ji zahájit.
Ing. Jana Fischerová, CSc.
poslankyně PČR
zastupitelka
krajská zastupitelka