Zkušenosti s PPP projekty v ČR jsou zatím problematické. První významnější pokus přinesla vláda Miloše Zemana. V roce 2001 přiklepla zakázku na severomoravskou dálnici D47 izraelské firmě Housing & Construction. Šlo o výstavbu a licenci na 25letý provoz 80 kilometrů dálnice z Lipníka nad Bečvou k hranici s Polskem. Tato česká ukázka PPP projektu ale nakonec dopadla tak, že dlouho na této metodě ležel stín. Ukázalo se, že v ČR se prostě dá udělat tunel ze všeho.
Problém byl nejen v zanedbání výběrového řízení, ale také v tom, že tehdejší ministr dopravy Jaromír Schling připravil navzdory varování Evropské investiční banky cenově velmi nevýhodnou smlouvu (125 miliard korun za výstavbu, 230 miliard korun za práce po dobu licence). Kalkulace zahrnovala různé „rizikové rezervy", vysoké úroky bank, ale i garantovaný zisk z provozu dálnice. Zrušení této problematické smlouvy v roce 2003 stálo ČR na náhradách 626 milionů korun.
I po této zkušenosti připravila v roce 2005 vláda Jiřího Paroubka balík pilotních PPP projektů. Na tyto projekty se čerpaly nemalé peníze, aniž by se rozhodlo, zda budou realizovány. Různé poradenské firmy a právní kanceláře v posledních letech čerpaly na 240 milionů korun na zpracování různých studií a analýz. Možné zneužívání veřejných peněz je také důvodem proč se o PPP projekty zajímají i společnosti jako např. Transparency International.
V roce 2006 vystřídala vlády ČSSD pravicová ODS a ta se k PPP projektům rovněž nadšeně hlásila. Topolánkova vláda také přistoupila u vybraných projektů k schvalování jejich smluvního zajištění, např. šlo o výstavbu krajského justičního paláce v Ústí n. Labem na Bukově. Následně tento projekt zkritizoval NKÚ jako nevýhodný. Formou PPP se měla stavět také část dálnice D3 z Prahy do jižních Čech až k rakouským hranicím - v roce 2008 byla uzavřena koncese na etapu této dálnice z Tábora. A nedávno předložená dopravní superkoncepce vlády předpokládala záměr použití PPP na obchvat Prahy u Běchovic.
Další vývoj potvrdil, že ve fázi schvalování dlouhodobého smluvního vztahu (koncese) mezi veřejným a soukromým sektorem přicházejí rozhodující problémy. PPP má umožnit vzájemně sdílet užitky a rizika vyplývající z developerského či operátorského zajištění příslušného veřejného projektu. Pochopitelně má soukromý byznys svůj ekonomický zájem a ten se snaží při uzavírání koncese maximalizovat.
Může při tom dojít k neefektivnímu či dokonce korupčnímu chování zástupců veřejné moci. A pak se ukáže, že projekt je nereálný. Např. u plánu na rozšíření Ústřední vojenské nemocnice v Praze, na který byla uzavřena koncese za vlády Jana Fischera. Za odstoupení od projektu ÚVN v pražských Střešovicích musela vláda firmě Prague Military Hospitál Concession nakonec zaplatit 170 milionů korun.
Nejen české, ale i maďarské či slovenské zkušenosti potvrzují, jak se nevyplatí toto riziko podceňovat. Příchod soukromého partnera prostě sám o sobě nepřináší předpokládané výsledky. Naopak může skončit předražováním výstavby a dalšími vedlejšími negativními dopady. Nevýhodně uzavřené dlouhodobé smlouvy mohou založit povinnost každoročních vysokých plateb, které by tak posílily tendenci ke skrytému zadlužování ČR.
PPP projekty jsou nástrojem, který má své možnosti, ale také významná rizika. Vláda Petra Nečase už dnes začíná připouštět, že tento nástroj v českých podmínkách úsporám zatím příliš nepomůže. Otázkou je, zda bude tato vláda mít odvahu prověřit odpovědnost za promrhané prostředky. Bohužel je to málo pravděpodobné.
Kromě státu ale připravují projekty PPP také obce a města a to zatím v objemu cca 50 mld. korun. Jsou to např. projekty na parking, sportovní stadiony, městkou dopravu, veřejné osvětlení či vodárenské služby. Obezřetnost při uzavírání nových koncesí ale nepochybně platí i pro municipální projekty. Nejde ostatně o malé prostředky, např. využití PPP metody ve výstavbě trasy D pražského Metra, by nepochybně patřilo mezi velké projekty.