Každý občan má právo bránit svůj život, zdraví i svůj majetek přiměřenými prostředky, jak praví zákon. Já bych dokonce řekl, že má povinnost to vše bránit a to všemi dostupnými prostředky. A to nejenom z toho důvodu, že napadený je vždy v nevýhodě již třeba jenom tím, že útok je nečekaný. A to nemluvím o dalších výhodách útočníka, jako je třeba výběr místa napadení, síla útoku, použité prostředky, čas útoku atd. Útočník by tedy měl vědět, že odplata může být i velmi neadekvátní.
A jak je to s obranou své vlastní země? Země, na jejímž území po staletí žije určitá skupina lidí mluvící stejným jazykem, sdílející společné hodnoty, kulturu, ekonomiku atd., zkrátka mající stejnou historii a očekávající i předpokládanou společnou budoucnost.
Armádu, včetně doplňujících dalších složek ozbrojených sil, má snad každá země světa. Armáda chrání územní celistvost své země a zároveň i odrazuje choutky jiných zemí na ovládnutí sousedních i vzdálenějších území.
Armáda a její vyspělost svým způsobem zaručují bezpečnost, svrchovanost, samostatnost a samozřejmě budí i respekt ke své zemi. Moderní armáda vzbuzuje obdiv i úctu. Nejedná se ale jenom o vyspělou vojenskou techniku, nadzvuková letadla a raketové jednotky, ale s tím jde samozřejmě ruku v ruce i vyspělost vojáků, a to jak technická, tak hlavně morální.
Naše republika ihned po svém vzniku v roce 1918 začala budovat moderní a vyspělou armádu, a to včetně zpravodajské služby. Armáda byla zárukou nedotknutelnosti hranic a zároveň určitým způsobem zajišťovala i jejich nepropustnost. Každá armáda je i určitým symbolem své země a obyvatelstvo země se se svojí armádou identifikuje a je na ni hrdo. Armádní složky se víceméně budovaly až do roku 1989, a to ať samostatně nebo pod společným velením Varšavské smlouvy.
Bohužel, „Velká sametová“ tomu všemu budování učinila v roce 1989 přítrž. Do vedení země se dostali lidé, kteří nejenže nechápali mezinárodní souvislosti a geopolitiku, ale stali se šiřiteli tzv. pravdoláskařství a mylně se domnívali, že když zaniklo sovětské impérium, zanikly i motivy války a potřeba armád i zbraní. Prezident Havel ve svém naivismu a zalykání se vlastní velikostí a opojen pocitem naprosté výjimečnosti tak hlásal jeden nesmysl za druhým. V první řadě se domníval, že k nám přišla opravdová demokracie a již nebudou zločinci a zločiny. Nechal propustit všechny vrahy a další vězně, kteří měli setrvat ještě dlouho za katrem. Výsledky se rychle dostavily. Další vraždy, loupeže a lumpárny. Nechal zrušit zbrojní průmysl a vyhlásil, že místo zbraní se budou vyrábět dětské kočárky a jízdní kola. Dále spolu se svými druhy zrušil po mnoho desetiletí budovaný zahraniční obchod atd. atd.
Třešinkou na dortu je ale tzv. profesionalizace armády. Tu vyhlásil za burácejícího potlesku těch, kteří se domnívali, že v Evropě již nikdy válka nebude a naší bezpečnost plně zajistí Němci nebo vojska NATO. Bohužel, i v tomto se hodně spletl.
Do vedení země se ale kromě naivních pseudoumělců a diletantů dostala i řada protřelých lumpů, kteří danou situaci využili a pod pláštíkem profesionalizace armády provedli svou vlastní privatizaci armády.
Rozebrali a výhodně přeprodali za blahosklonného pokyvování hlavou nejvyššího mocnáře prakticky vše. Od nadzvukových letadel, tanků, vozidel, kasáren, pozemků, výzbroje, munice až po statisíce kusů pistolí, samopalů a výstroje pro 200 000 vojáků až po miliony nábojů, granátů, kanonů atd. atd.
A navíc, zrušili odvody branců, jejich výcvik, vojenskou přípravu atd. Dnes tedy stojíme v situaci, kdy jedna války (bývalá Jugoslávie) skončila a druhá právě probíhá (Ukrajina). Spekuluje se o možnosti rozšíření bojů, a to třeba až k našim hranicím.
A my ?? To je problém. Našich asi 4 000 bojeschopných vojáků spolu s oslavovanou protichemickou a zdravotnickou jednotkou by nás asi těžko uchránili před eventuálními válečnými útrapami. Závažné politické chyby nás po 20 letech opět doběhly. Tak, jako ve všem ostatním.
Svět se zkrátka za tak krátkou dobu nezměnil a my se musíme opět pustit do budování armády, a to včetně zásadního rozhodnutí o odvodu branců a náboru lidí. Vojáci by měli zcela uvědoměle pociťovat vztah k vlasti a obranu vlasti cítit jako svou nejvyšší povinnost. Žádné srabáctví, zbabělost, útěk k maminčině sukni, náhradní služby, modré knížky a výmluvy. Žádné maminčiny mazánky hrající si na vojáky s počítači.
Potřebujeme odvážné, silné, inteligentní a morální muže a ženy, kteří pomohou své vlastní zemi z nouze, bude-li potřeba. To vše ale začíná již v rodině, ve škole a v občanském životě.
To vše není jenom výsadou Izraele, Švýcarska a dalších zemí. Je to otázka výchovy ke slušnosti a odpovědnosti.
Ing. Jiří Oberreiter
předseda KV SPO Praha
