rád bych Vám popřál dobrý den a vyjádřil svoji radost nad tím, že jste využili našeho pozvání a přijali účast na dnešním workshopu ČSSD, který se bude zabývat problematikou sportu.

Sport je fenomén s obrovským socializačním potenciálem. Hraje významnou roli v každodenním životě společnosti. Je mnohdy základem spolkového života měst a obcí. Sportováním se vytvářejí pevné sítě vazeb a vztahů mezi lidmi různého společenského postavení, vzdělání, či osobního bohatství. Sport vytváří přátelství. Sport je ale také o aktivním životním stylu. Vzrůstající náklady na sociální zabezpečení, zdravotní péči a léčbu „moderních“ zdravotních potíží, které jsou produktem neaktivního životního stylu, čím dál více zatěžují zdravotnické systémy vyspělých zemí. Aktivní naplňování volného času u všech skupin obyvatel se tak stává společensky i ekonomicky žádoucí.

Sport má ale další přesah. Je řečí, kterou mluví všichni lidé, bez ohledu na jejich etnikum, vyznání, vzdělání, společenské, či ekonomické postavení. Velká sportovní setkání často proti sobě svedou odvěké nepřátele a demonstrují tak, že zápolit se dá i bez násilí, krve a ztrát za dodržování pravidel a duchu fair play. Sport dnes a denně inspiruje.

ČSSD jako až dosud jediná politická strana si provedla analýzu současného stavu sportu v České republice a na jejím základě vypracovala ucelený program jeho podpory, který hodlá v případě volebního vítězství uvést do života.

V rámci tohoto úvodního slova bych Vám rád představil hlavní východiska tohoto programu.

Z analytické části vyplývají dosti nepříjemná zjištění. Aniž bych zabíhal do podrobností, je třeba si na rovinu říci, že sport u nás v současné době stagnuje, a to kvantitativně i kvalitativně. Díky spolkové tradici existuje u nás sice ještě na 20.000 sportovních klubů, jejichž členská základna však povážlivě klesá. To potvrzují, až na výjimky (golf, florbal) všechny, zejména velké sportovní svazy. (Jestliže třeba ještě před 10 lety přišlo na nábor nejmenovaného fotbalového klubu v žákovské kategorii na 100 chlapců, dnes jich přijde sotva 10). Myslím, že podobné zkušenosti má každý z nás. V drtivé většině zemí Evropské unie je tomu výrazně jinak. Nebudeme-li brát jako „typický“ případ Estonsko s organizovaností obyvatel ve sportovních klubech 86% či Island s 52%, tak v našich geograficky i historicky blízkých zemích je to např. v Rakousku či Slovensku 40%, tedy dvojnásobek, v SRN 34% apod.

Alarmující je zjištění, že až 40% dětí a mládeže se kromě nekvalitní povinné tělesné výchovy prakticky nepohybuje vůbec a u dospělé populace je to ještě horší. Souvisí to nepochybně se změnami způsobu života a vnímáním jeho hodnot, z celospolečenského hlediska je to však velmi nepříznivé; vždyť pozitivní vliv sportu na fyzické i duševní zdraví, nižší nemocnost a menší absenci či fluktuaci zaměstnanců, přináší i významný ekonomický přínos. (Pozn. Kde je např. program odstraňování plavecké negramotnosti na školách?).

Proto je naším záměrem opět „přiblížit“ sport obyčejným lidem a zvláště dětem a mládeži. Z připravovaných kroků bych rád zmínil rozvoj sportu na školách v propojení s činností sportovních klubů. V rámci mnoha škol byla ze státních či obecných prostředků vybudována kvalitní sportovní zařízení vč. např. umělých trávníků, tartanových sektorů apod. Musím říct, že v posledních 20 letech se rapidně změnila základna na školách. Investovaly se nemalé finanční  prostředky. Proč většina z nich zůstává po skončení vyučování uzavřena, nebo ředitelé požadují takové nájemné, že je to pro sportovní kluby či pro veřejnost nedostupné!?

Prostě postavit to, co chápeme jako „sport pro všechny“ jenom na bázi tržní ekonomiky, tj. kdo chce sportovat, ať si to zaplatí, je zvláště u dětí a mládeže nadále neudržitelné. Sportovní kluby jsou dnes nuceny vybírat i od dětí příspěvky v takové výši, že řada sociálně slabších či neúplných rodin na to prostě nemá. Domácnosti se u nás na financování sportu podílejí téměř z 50%, což je v EU unikátem a mimo jiné způsobeno právě i nízkou podporou sportovních klubů.

ČSSD se shodla se zástupci sportovních svazů na tom, že současná dotační politika státu, ale i způsob podpory sportu a tělesných aktivit občanů jsou nedostatečné, podhodnocené a nesystémové.

Dalším klíčovým východiskem programu ČSSD je podpora přípravy sportovních talentů s vyústěním do státní reprezentace. Ani zde nemá smyslu si zastírat, že špičková úroveň řady sportů, ve kterých jsme tradičně a dlouhodobě patřili ke světové špičce v posledních letech klesá, ať už jde o hokej a částečně i fotbal, ale zejména např. o basketbal, volejbal, házenou, atletiku, ale i o jiné tradiční sporty jako vzpírání, veslování, kanoistika, judo, ale i třeba i box či krasobruslení a řadu dalších.

Po totálním rozmetání systému organizace a řízení vrcholového sportu po roce 1990 se až v letech 1998 – 2002, tedy v době, kdy náměstkem ministra školství pro oblast sportu byl Ladislav Malý, podařilo alespoň v omezené formě zavést některé prvky systému, jako např. sportovní centra mládeže či sportovní třídy. Od r. 2002 však ČSSD pozici náměstka pro sport nemá a pánové Hrdý či Kocourek, při vší úctě, v rozvíjení systému a jeho ekonomické podpoře nejen nepokračovali, ale naopak dopustili jeho stagnaci. Toho dokladem je, že významných mezinárodních úspěchů dosahují v posledních letech spíše zástupci individuálních sportů a tzv. rezortních center, ať už se jmenují Sáblíková, Záhrobská, Špotáková, v zahraničí žijící tenisté či nová odvětví jako futsal či florbal, tj. sportovci nezařazení v systému MŠMT.

Ve sportovních svazech máme mnoho vynikajících odborníků, ať už funkcionářů a manažerů, tak i trenérů a metodiků, není však dostatek prostředků na to, aby své programy mohli ve skutečně účinné podobě realizovat. Úspornými opatřeními v rezortu školství a zdravotnictví prakticky vysublimovala výzkumná a zdravotní péče o vrcholový sport a jeho zázemí. Prostě pokud budou mladé nadané sportovce připravovat pro reprezentaci špatně placení trenéři, bez špičkového vědeckotechnického a zdravotního zázemí, často i v neodpovídajících materiálních podmínkách, český sport se kupředu nepohne.

Společným jmenovatelem všech programových záměrů je nutnost vytvoření nového systému financování sportu, a to jak z hlediska zvýšení objemu těchto prostředků, tak i kvality jejich užití.

V současné době doznívající ekonomické krize je obtížné nějak výrazně navyšovat objem prostředků plynoucích přímo ze státního rozpočtu, tedy z těch dosavadních objemů, i když i to se předpokládá. Půjde ovšem o to, získat další zdroje pro financování sportu, zejména v situaci, kdy Sazka tímto zdrojem fakticky být přestala, protože musí plnit povinnosti vyplývající z dluhové služby v souvislosti s výstavbou haly (dnes O2 arény) v Praze ve Vysočanech.

Sociální demokracie uvádí dva potencionální zdroje financování českého sportu:

Za prvé, je to novelizace tzv. loterijního zákona; v podobě předložené sociální demokracií by zaváděla povinnost všech loterií a dalších her, tj. včetně kasin, videoautomatů apod. odvádět přesně určený objem prostředků ve prospěch sportovních organizací. Máme spočítáno, že přínos změny zákona pro financování sportu by znamenal každoročně až 1,5 mld. Kč.

Za druhé chceme prosadit novelu zákona o dani z příjmu, která umožní, aby společnosti s mimořádnou tržní silou (např. nad 5 mld. obratu) a tržní dominancí, musely závazně odvádět 1% daňového základu na sport, kulturu a do sociální oblasti. Jistě, již dnes mají tyto podniky možnost  použít až 5% daňového základu na veřejně prospěšné účely, tedy i na sport, ale v praxi jde jen o zlomek, což je poměrně smutné, protože se v drtivé většině jedná o firmy, kterým i v období krize rostou zisky. Takto by bylo možné získat dalších několik miliard Kč, které by plynuly do sportovních a dalších neziskových organizací. Nechceme zřizovat žádný fond. Chceme, aby toto probíhalo decentralizovaně.

Kromě těchto finančních zdrojů bude ČSSD samozřejmě i nadále podporovat rozvoj financování sportu ze strany krajů a obcí, který již dnes zdaleka není  zanedbatelný a zvláště v oblasti výstavby či rekonstrukce sportovních zařízení je čím dál tím více vidět (např. program zřizování minihřišť). Jde však též o to tato zařízení udržovat, což už bývá zvláště ze strany obcí často finančním problémem.

Ze státních prostředků chceme nadále podporovat tzv. velké projekty, přesahující rámec ČR. V blízké době půjde např. o Mistrovství světa v basketbalu žen, periodicky se opakující šampionáty v hokeji a významným dlouhodobým cílem by mohlo být mistrovství Evropy ve fotbalu (ve spolupráci se SR). Na Slovensku intenzivně pracují na výstavbě fotbalových stadionů, samozřejmě za podpory státních finančních prostředků. Tímto směrem se také bude ubírat politika státu v oblasti potřebných investic do sportovní infrastruktury, samozřejmě v případě volebního úspěchu ČSSD.

Závěrem bych se chtěl zmínit o zamýšlených organizačních změnách v systému podpory sportu ze strany státu. ČSSD vychází z teze, že přičlenění sportu k ministerstvu školství, provedené v roce 1987, se zvlášť ve světle současných problémů, s jakými se sport potýká, jeví jako neúčinné a přežité. Proto v případě, že se staneme vládní stranou, vyčleníme sport, který je dnes samostatným společenským i ekonomickým fenoménem, ze sféry školství a mládeže. Máme záměr vytvořit útlý, ale výkonný samostatný orgán státní správy pro sport, s vlastní rozpočtovou subkapitolou a v přímé gesci předsedy vlády České republiky. Ten bude mimo jiné zabezpečovat činnost jakéhosi „sportovního parlamentu“ s pracovním názvem „Rada vlády pro sport“, v níž budou v duchu naší spolkové tradice zasedat představitelé nejvýznamnějších sportovních svazů a dalších institucí sportem se zabývajících, vč. státních.  Na prvém místě samozřejmě ministerstvo školství.

Jsem přesvědčen, že tento systém, finančně zabezpečený výhradně přerozdělením zdrojů z jiných rezortů, by byl schopen uvádět do praxe všechna výše naznačená programová východiska.

Děkuji Vám za pozornost a věřím v konstruktivní a podnětnou diskusi.

Sportu zdar!