Kromě krize s imigranty hýbe dnes Evropou také hrozba odchodu Velké Británie z evropské Unie. Britský premiér David Cameron požaduje rozsáhlou reformu EU a změny v postavení Británie jako podmínku setrvání své země v EU. Součástí vyjednávání je britský záměr omezit určité typy sociálních dávek lidem, kteří do Británie přišli z jiných zemí EU. To odmítla řada zemí včetně České republiky jako diskriminující.
Já proti britskému požadavku, aby přistěhovalci, dříve než budou čerpat ze sociálního systému Velké Británie, do něj také nejméně 4 roky přispívali, nic nemám. Považuji jej naopak za fér. Za neférové v této souvislosti však považuji, že si tuto možnost vynutí pod hrozbou Brixitu jen tato země. Tak je to totiž se vším. Kdo má v EU ostřejší lokty, kdo má větší ekonomickou sílu, ten dosáhne lepších podmínek a podle něj se EU točí.
Podívejme se jen na naše vstupní podmínky do EU. O kolik byly horší, než jakých dosáhlo například Polsko nebo Maďarsko. Tyto země sice nebyly v přístupových jednáních premianty jako my, ale zato podstatně lépe ochránily svůj průmysl i zemědělství. Zničení českého cukrovarnictví a dalších odvětví si náš šéf vyjednávač, a nyní europoslanec, Telička za klobouk určitě nedá.
Nebo současná imigrantská krize. Svým způsobem má, bohužel, Evropská komise na svůj požadavek na kvóty nárok. V rámci Lisabonské smlouvy jsme se totiž práva na samostatné rozhodování v těchto věcech zřekli. Výjimku si tehdy prosadili pouze Dánsko, Irsko a opět Velká Británie. Vzpomínáte si ještě, kdo byl v době podpisu naším předsedou vlády a kdo naopak tak vehementně proti podpisu bojoval? Václav Klaus, a už stokrát jsem mu v této záležitosti dal v duchu za pravdu.
Stejné je to s dotacemi pro zemědělce, které jsou jiné pro staré země a jiné pro nás, s normami na potravinářské výrobky atd.
Teoreticky jsou si tedy všechny členské země EU rovny. Ve skutečnosti však stále platí orwellovské: „Všechna zvířata jsou si rovna. Ale některá jsou si rovnější“. A možná to dnes v EU platí víc než kdysi v RVHP.
Podle mne je nejvyšší čas, aby v EU začala platit „doložka nejvyšších výhod“, pravidlo, které uplatňovaly mnoho desítek let USA v mezinárodním obchodě. Znamenalo by to, že pokud by si některá členská země vyjednala v Bruselu nějakou úlevu nebo výjimku, ta by automaticky začala platit i v ostatních členských státech. Potom by se i ostatní evropské země, které nemají v čele tak razantního premiéra jako je David Cameron, nebo nemají ekonomickou sílu jako má Německo, mohly alespoň trochu cítit jako plnoprávní členové této instituce.
