Nesdílím tento názor. Naopak, mise kancléřky Merkelové, prezidenta Hollanda a nakonec i prezidenta Putina byla podle mne perfektně odvedenou a úspěšnou diplomatickou misí, která přiměla obě znepřátelené strany, aby se dohodly na kompromisu a uzavřely, doufejme dlouhodobé, příměří. Výsledkem je úspěšné stažení těžkých zbraní z linie bojů a především konec zabíjení Ukrajinců Ukrajinci. Teď už zbývá jen doufat, že příměří Ukrajincům z obou stran fronty vydrží. Nechápu, jak může být něco takového někomu proti mysli.
Samozřejmě, že součástí ukrajinského problému bylo a je Rusko. Jak bylo mimo jiné uvedeno v nedávno zveřejněné zprávě zahraničního výboru Sněmovny Lordů Britského parlamentu, „Velká Británie a Evropská unie hrubě podcenily nesouhlas Ruska s námluvami Západu s Ukrajinou a v současné krizi se ocitly jako nic netušící náměsíčníci“ (jak to, že mne to u našeho Ministerstva zahraničí vůbec nepřekvapilo?). Jinak řečeno, i Západ si začíná uvědomovat, že s Ruskem málo komunikoval a příliš spoléhal na to, že své zájmy prosadí silou.
Ale stejně jako je Rusko součástí konfliktu na Ukrajině, musí být také součástí jeho řešení. S Ruskem musí Evropa jednat dostatečně sebevědomě a s ohledem na své zájmy, hospodářské, bezpečnostní strategické. Na druhé straně by však měla respektovat i zájmy Ruska a neuchylovat se k jeho izolaci. Rusko je neoddělitelnou součástí Evropy, ať si to někteří z nás přejí, nebo ne. Ať se v evropských dějinách dělo za posledních 250 let cokoliv, Rusko bylo vždy součástí tohoto dění. A Evropa by měla mít zájem mít ve svém sousedství na kontinentu Rusko stabilní a sebevědomé, nikoli Rusko nepředvídatelné jako „medvěd zahnaný do kouta“.
Rusko je pro naši část Evropy mimo jiné zásadním dodavatelem energetických a dalších surovin a zůstane jím ještě mnoho let. Je také odběratelem velké části evropské průmyslové produkce. Tento trend je dlouhodobý a oboustranně výhodný. Je proto otázkou, zda sankce uvalené na Rusko, a reciproční opatření z ruské strany, mohou mít vůbec nějaký výsledek kromě vzájemného ekonomického oslabení. Sankce evidentně nesplnily svůj účel, tj. nedonutily Rusko aby se vzdalo svých zájmů na Ukrajině, a zatímco rusko-evropský obchod během ukrajinské krize výrazně poklesl, ten ruský s Amerikou utěšeně roste!
A co se týká stále skloňovaných zbraní pro Ukrajinu, které se staly doslova mantrou pro Karla Schwarzenberga a jeho stoupence, Ukrajina je nepotřebuje. Ukrajina daleko více potřebuje mír a obdobu Marshallova plánu, tj. pomoc při realizaci hospodářských reforem a obnově svého hospodářství.
Kdo tedy ve skutečnosti potřebuje zbraně na Ukrajině? A komu by se případně dostaly do rukou? Ukrajinské pravidelné armádě? Těžko. Ta opakovaně ukázala svoji neochotu bojovat proti Ukrajincům na Východě a současně také nekompetentnost na velitelských postech. Tedy jednotkám Pravého sektoru, které se označují nacistickými symboly a za svého ideového vůdce považují Stepana Banderu? Anebo soukromým batalionům ukrajinských oligarchů, například pana Kolomojského a dalších? To by nás mělo od dodávek zbraní spíše odrazovat.
Mnoho otázek, ale málo odpovědí.…… Měli by na ně odpovědět hlavně ti, kteří tak vehementně dodávky zbraní na Ukrajinu podporují. Nemyslím si však, že by byli ochotni se nám se svými opravdovými zájmy svěřit.
