AIIB je nová finanční instituce s podobnými funkcemi jaké mají Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, ale s jedním zásadním rozdílem. Založila ji Čína a neovládají ji Spojené státy.
Mezi zakládající členy AIIB patří zejména asijské státy, kterých je 37. Proti vůli USA se dále staly zakládajícími členy také , Jižní Korea, Austrálie, Brazílie, ale i Velká Británie, Německo, Francie, Itálie, Rakousko, Švýcarsko nebo Turecko. Z dalších významných států je to například Rusko. Hlavním akcionářem banky je Čína, která poskytne do začátku základní kapitál ve výši minimálně 50 miliard dolarů. Klíčové pro všechny země, které se staly zakládajícími členskými státy, je to, že se budou moci přímo podílet na formování základních dokumentů, pravidel a strategie této instituce. Je proto škoda, že u toho naše republika nebude.
Nejdůležitějším záměrem AIIB bude financovaní projektů v oblasti infrastruktury na asijském kontinentu, silnic, železnice, přístavů, elektráren, telekomunikačních sítí. Prioritou nově vzniklé rozvojové banky má být, mimo jiné, také spolupráce s ostatními světovými institucemi. Zájem o spolupráci s AIIB již formálně projevily jak Světová banka, tak i Mezinárodní měnový fond. Ve skutečnosti však mezi nimi panuje značné napětí plynoucí z nevyřčeného přesunu moci. Nová banka totiž může dopomoci Číně k rozšíření jejího vlivu a zdá se velmi pravděpodobné, že naopak oslabí vliv MMF, Světové banky a ADB, tedy potažmo vliv USA a Japonska ve velké části rozvojového světa.
Je zcela nepochopitelné, že si opět necháváme proklouzávat mezi prsty obrovskou šanci uplatnit se na asijských trzích, kam se dnes neodvratně přesouvá těžiště světové ekonomiky. Ale stejně tak jsme před lety nevstoupili ani do ADB (Asijské rozvojové banky) založené pod patronací Japonska v roce 1966. Místo toho raději platíme nesmyslně členské příspěvky, každoročně ve výši skoro 40 mld. Kč, do více než 400 mezinárodních organizací, z nichž většina je, na rozdíl od AIIB nebo ADB, pro naši ekonomiku zcela neužitečná.
Ekonomická diplomacie je v naší zemi již mnoho let skloňována ve všech pádech. Přesto zůstává popelkou a její realizace je, bohužel, až na několik výjimek, v čistě deklaratorní rovině.
Rozum mi zůstává stát nad tím, že zatímco třeba v Číně nebo Vietnamu si naši vrcholní politici div že nepodávají dveře, a když má poté dojít ke konkrétnímu rozhodnutí na podporu exportu do Asie, skutek utek! Rozhodnutí nevstoupit do AIIB se tak, naneštěstí, ještě více podepíše na stále se zmenšující konkurence-schopnosti českých výrobců a exportérů na bouřlivě se rozvíjejícím asijském trhu.
