V souvislosti s úterním teroristickým činem v Bruselu si vzpomínám na reakci Spojených států poté co Al-Kájda zaútočila 11.září 2001 na cíle v USA. „Jsme ve válce a nepřítele zničíme“, prohlásil bezprostředně po atacích tehdejší americký prezident Bush. V jakém kontrastu proti tomuto prohlášení je mnichovanství Evropské unie. Nemluvím o nabubřelých slovech a planých gestech evropských politiků, mluvím o činech. Vzpomeňme si jen na předchozí teroristické ataky v Londýně, Paříži, Madridu. Také po nich se vzedmula vlna prohlášení o tom, jak Evropa s terorismem zatočí. A co se stalo? Kromě několika nanicovatých demonstrací na podporu Charlie Hebbdo vlastně nic. Politici znovu pronášejí patetické proslovy o „solidaritě“ a nutné „obraně evropských hodnot“, v mešitách v evropských městech jsou dál salafistickými imámy rekrutováni bojovníci pro svatou válku Islámského státu, a obyvatelé měst ale i policie se bojí vstoupit do čtvrtí, kde vládne právo šaría.
Američané při svém boji proti Al-Kájdě udělali jistě spoustu chyb, ale měli alespoň kuráž se zlu postavit. A co děláme my? Jenom mluvíme. A přitom je mezi útokem jedenáctého září v New Yorku a posledním útokem v Bruselu, i těmi před ním, jasná paralela. Dnes se Evropa nachází ve válce a musíme konečně pochopit, že je nejvyšší čas se nepříteli začít reálně bránit. To znamená, kromě jiného, uzavřít a důsledně chránit hranice, vykázat všechny, kteří nerespektují naše zřízení a naše zvyky a také všechny cizince, kteří v Evropě páchají přestupky nebo trestné činy. Určitě ale není řešením přivítat v Německu milion imigrantů, přičemž možná polovina z nich přišla do Evropy s falešnými doklady nebo zcela bez nich. A řešením určitě není ani dohoda s Tureckem, na konci které by bezvízový styk získalo 75 milionů Turků.
Úterní bruselské atentáty, které si vyžádaly přes třicet mrtvých, více než na schopnost teroristů páchat krvavé atentáty ve jménu Islámského státu, poukazují na situaci v Belgii, na absolutní neschopnost se tomuto zlu bránit. Už to, jak dlouho trvalo nalezení Salaha Abdeslama, který se ukrýval v bruselské čtvrti Molenbeek, ukazuje na fatální slabiny belgických bezpečnostních sil. Například na neschopnost infiltrovat se mezi muslimské radikály. Abdeslama objevili belgičtí policisté pouze náhodou při rutinní razii. "
Na druhé straně to byla ale především Evropská unie jako celek, která hrubě podcenila svoji bezpečnost. Řada bezpečnostních opatření, například fungování Schengenu nebo přijímání uprchlíků, je přijímaná na celoevropské úrovni. Belgickou vládu a bezpečnostní složky můžeme kritizovat, ale problém je, že fakticky nefunguje bezpečnostní systém Evropské unie. Její členské státy jsou konfrontovány s nebezpečím z vnějšku, ale pokud tento tlak není koordinován Evropskou unií, mají jen omezené možnosti. Zásadní tedy není selhání Belgie, ale selhání celku, Evropské unie. Bezpečnostní politika Evropské unie, pokud tedy vůbec nějakou má, selhává dlouhodobě. Je proto čas, aby se ti, kteří jsou za ni zodpovědní, v první řadě celá Evropská komise, přijali za současnou situaci zodpovědnost a ze svých funkcí odešli. Přešlapují pouze na místě, v důsledku čehož umírají nevinní lidé.
Největším nebezpečím pro současnou Evropu jsou muslimské menšiny v západních zemích, ze kterých se rekrutuje většina atentátníků. Radikalizují se v mešitách vedených salafistickými duchovními nebo ve věznicích, kam se často mnozí obyvatelé ghet dostanou. Ve francouzských nebo belgických věznicích sedí velká část muslimů, kterých si nikdo nevšímá. Věznice jsou ideální živnou půdou pro radikalizaci. Západoevropští politici po desetiletí sice proklamují, co všechno je třeba s minoritami udělat, ale nedělají nic. Dobře je to vidět ve čtvrtích jako je například bruselský i Molenbeek, kde se terorista Abdeslam skrýval celé měsíce. „Belgie, ale i další země, strašně podcenily muslimské minority. Podcenily fakt, že se jejich děti nikdy nestaly „Belgičany, Francouzy“, součástí jejich majoritní společnosti.
Pro západoevropské levicové strany byl příchod imigrantů v 50.-70. letech lákavý jakožto potenciální posílení jejich voličstva. Proto nad problémy s integrací přivíraly oči. Ovoce této politiky sklízíme my nyní. Je otázkou, zda tuto situaci lze ještě vůbec změnit, zda je lze úspěšně integrovat nyní, kdy v ghettech žije již 3. generace imigrantů, na kterou má obrovský vliv radikální islám importovaný ze Středního východu. Dost o tom pochybuji. Ale jsou to jejich občané a zkusit se to musí. Nepochybně, pokud vůbec uspějí, bude to velmi dlouhodobý a bolestný proces.
Již dříve jsem psal o tom, že bychom si měli vzít vzor z Izraele. Je státem, který se brání teroristickým útokům od samého vzniku. A tento boj dlouhodobě vyhrává. Domnívám se, že i my budeme muset žít několik příštích let, nebo možná desetiletí tak, jako žijí obyvatele Izraele, tj. ve střehu, s vědomím, že útok teroristy může přijít kdykoli a odkudkoli. Uvědomme si, že náš nepřítel má dnes své významné zázemí přímo v Evropě, v Kosovu a v Bosně a Hercegovině, doslova „za humny“.
Evropská unie je v reálné válce s Islámským státem a všemi, kdo tento zrůdný režim podporují. To je potřeba si konečně říct na rovinu a jakákoli politická korektnost je této situaci jenom na škodu.
