Na naší osobní prosperitě se totiž v podstatě vůbec neprojeví. Bohužel. Stejně jako odhad Mezinárodního měnového fondu a jeho zlepšení z 1,5 na 1,9 procenta neznamená, že by se „peněženky obyčejných lidí zaplnily“ (jak občas píší novináři).
Ve skutečnosti „dolních deset milionů“ pocítí hospodářské oživení až jako poslední.
Nejprve musí poklesnout nezaměstnanost, tedy musí se zvýšit poptávka po práci. To ještě nenastalo. V březnu jsme měli bez práce 610 tisíc lidí, což je míra nezaměstnanosti 8,3 procenta. Je to lepší než v únoru nebo v lednu, ale popravdě – hlavní důvod bylo jarní teplo a sezónní práce.
Klíčem k českému hospodářství je, byl a (navzdory zeleným aktivistům) nadále bude průmysl. Ke zlomu v nezaměstnanosti dojde tehdy, až průmysl začne zaměstnávat nové lidi. Jenže v posledních letech prošel průmysl během krize a následné táhlé stagnace tvrdou kůrou, jeho efektivita vzrostla, náklady poklesly, a jsou zde i přes oživení volné kapacity. Takže žádný okamžitý efekt nelze čekat. (Nicméně buďme za změny struktury průmyslu rádi. Znamená to, že přes všechnu globální mizérii posilovanou ještě zmatenou a nekoncepční vládní politikou v letech 2008 až 2013, jsme tímto nečasem z pohledu ekonomiky prošli vlastně velmi dobře.)
Zlepšení nezaměstnanosti by se mohlo významným způsobem začít projevovat až letos na podzim. Když věci půjdou opravdu dobře, pak se na konci roku počet nezaměstnaných sníží na půl milionu. A to by otevřelo cestu k tomu opravdu podstatnému, totiž k růstu mezd a tedy k tomu, aby se oživení promítlo do životní úrovně většiny.
Vláda k tomu může do jisté míry pomoci. Je zde například značný potenciál naší obchodní diplomacie, která byla mnoho let zanedbávána a decimována, je tady velký prostor pro jednání s investory a přivádění nových výrob do země. Pokud se ukrajinská krize dál neprohloubí a světová ekonomika opravdu poroste, právě teď se bude rozhodovat o nových investičních aktivitách. O tom, které regiony z tohoto růstu budou mít větší prospěch než regiony jiné.
Hlavní úkol však na českou vládu teprve čeká a bude obtížný. V bruselských debatách musíme prosazovat absolutně tvrdě a zcela nekompromisně vytváření konkurenceschopného prostředí pro evropský průmysl. Což v našem kontextu znamená nejen nezvyšovat dále ceny energií (podporou obnovitelných zdrojů, kterou nařizujeme zaplatit odběratelům), ale daleko raději vytvořit prostor pro jejich pokles.
Pomoci tomu, aby lidé co nejdříve na vlastní kůži pocítili ekonomické oživení, lze jen tehdy, když vlastní průmysl přestaneme škrtit.
