Podle JP Morgan nedosáhl příjem na obyvatele v České republice po tři následně jdoucí roky hodnoty, kterou banka požaduje pro vyspělé země. Reálně to naprosto nic neříká o věcech, které jsou důležité pro obyvatele našeho státu. A to z jednoduchého důvodu – české příjmy jsou v dané době poněkud „uměle“ (v přepočtu podle kurzu na dolary nebo eura) sníženy intervencemi ČNB. Což nevypovídá nic o kupní síle. Ta naopak roste (protože příjmy v korunách rostou rychleji než inflace, tedy ceny zboží). Čili v době, kdy se reálná kupní síla zvyšuje, z pohledu „dolaru“ to vypadá opačně.
Lze to vyjádřit ještě jinak. Není daleko doba, kdy ČNB svoje tažení proti posilující koruně ukončí. Pak dojde – po nějaké turbulentní mezihře – k postupnému posilování koruny. A české příjmy v korunách pak v přepočtu na dolary zase poslušně „poskočí“ nahoru. Z pohledu českého spotřebitele (pokud zrovna nejede na dovolenou) je to ale celé jenom hra, která má na skutečnou životní úroveň vliv blízký televiznímu seriálu.
Takže interpretovat rozhodnutí JP Morgan jako nějaký krach nebo selhání české ekonomiky je příliš tvrdé prohlášení. Ostatně hodnocení JP Morgan, jakkoliv jde o nesporně významnou a vlivnou investiční banku, je samo o sobě prostě vyjádření názoru. Jde o přeřazení českých vládních dluhopisů z jednoho indexu do druhého. Jak ostatně poznamenala řada skutečných bankéřů (nikoliv „analytiků“), spíše to povede k zesílení zájmu o nákup českého dluhu. Což sice nijak nepotřebujeme, on ten zájem je obrovský i bez toho, ale bude to jediný reálný výsledek změny. Daleko podstatnějšími indikátory vyspělosti zemí jsou hodnocení Mezinárodního měnového fondu nebo ratingových agentur. V nich ale k jakémukoliv zhoršení pozice české ekonomiky nedochází, spíše naopak.
Jednu věc bychom si ale z rozhodnutí JP Morgan měli vzít.
Pořád je správná doba tlačit mzdy v České republice nahoru a to především mzdy v těch nejnižších kategoriích. Potřebujeme dále zvýšit minimální mzdu. Sice to může mít negativní vliv na některé výroby s nejnižší přidanou hodnotou, tedy na takové, které konkurují především díky přece jenom přetrvávající nízké mzdové úrovni, ale vzhledem k poptávce po pracovních silách je teď ta nejlepší doba, kdy to udělat. Od ledna 2017 je minimální mzda v České republice 11 000 korun, to je 66 korun za hodinu za nejméně kvalifikované práce. Od této hladiny se pak odvíjí systém zaručených mezd u složitějších prací. I když jsme s minimální mzdou hnuli hned po roce a rovnou o 1100 korun, neměl by to ani zdaleka být konec. Je třeba pokračovat a během krátké doby vystoupat na hodnoty kolem 14 až 15 tisíc korun. To pak potlačí nahoru celý mzdový systém.
Jaký to má smysl? Jde sice o invazivní, ale účinný způsob, jak může vláda ovlivnit příjmy obyvatel a také tlačit na restrukturalizaci ekonomiky. Ale nemůže být osamocený – je potřebné vstoupit i do takových oblastí, jako jsou odpisy (tedy mechanismus, kterým podnikatelské subjekty umořují daňově svoje investice). Tedy na jedné straně tlačit na mzdy, na straně druhé podpořit investiční aktivitu. A konečně je tu i další nástroj a to je růst platů ve státní sféře. I tady je třeba pokračovat, neboť druhou stranou této mince je zvyšování mezd v soukromém sektoru, který potřebuje zůstat v této oblasti konkurenceschopný a udržet si zaměstnance.
Zpráva JP Morgan může být pro někoho, kdo si založí existenci na neustálém věštění katastrof, vítanou příležitostí lomit rukama nad neodvratným krachem. Ve skutečnosti nemá téměř žádný zásadní význam. Hlavně ale platí, že prosperita České republiky a už vůbec ne prosperita českých občanů, se nevytváří v sídle jedné (třebas významné) investiční banky.
