Pro nedostatek jiných srovnání můžeme právě matematiku vzít jako měřítko určité „technické“ schopnosti mladé generace, jako měřítko schopnosti myslet způsobem, který potřebuje průmysl a obecně technické obory.

Tento pohled nám říká, že je čas zatáhnout za záchrannou brzdu a pustit se do zásadních reforem vzdělávacího systému, protože nám uhýbá někam, kde ho určitě mít nechceme.

Otázka především zní, jak máme matematický masakr vlastně interpretovat a zda v něm vidíme nějaké hlavní linie. A ty zde jsou a jsou velmi zřetelné.

Za prvé je tu celé nastavení maturit. Státní maturity totiž prokázaly, že pokud chceme mít tuto zkoušku jako určité objektivní měřítko znalostí, nelze ji přikládat na tak širokou paletu škol, jako to nyní děláme. To je známý problém a ministerstvo školství ho řeší. Můj osobní názor zní, že je třeba skutečně oddělit skupinu „střední školy“ (ať již gymnázia nebo odborné školy) od učebních oborů. Nechť je maturita závěrem středních škol (nebo alespoň většiny, u konzervatoří je to jistě jinak) a cosi, co nazveme třeba „odborná a mistrovská zkouška“ závěrem některých učebních oborů. Ukazuje se, že chtít po těchto větvích vzdělávacího systému, aby byly na svém konci měřitelé jedním metrem, není racionální.

Za druhé je tu vážnější aspekt. Vysoká neúspěšnost maturit ukazuje i na to, že se tak daleko ve studiu dostává mnoho studentů či žáků, kteří již dávno na školách nemají být, protože si vybrali pro svoje vzdělávání příliš náročné ústavy nebo nejsou studiu ochotni věnovat dostatek času a energie. To je závažný problém a jde o nemalé mrhání penězi z veřejných rozpočtů. Každý rok studenta na střední škole nebo na učebním oboru něco stojí, jde o značné prostředky. Když se rozčilujeme nad příliš drahými dálnicemi nebo jinak zbytečně vyhazovanými nebo dokonce rozkradenými penězi, stojí za to si uvědomit, že vzdělávání tisíců nebo dokonce desítek tisíc teenagerů může být to samé. Pokud ho nejsou schopni či ochotni zvládnout, je stejně neproduktivní vyhazování peněz jako ony předražené dálnice.

Konečně je tu aspekt třetí, nejdůležitější. A tím je nutnost zamyslet se nad celým systémem výuky a osnov. Především je třeba začít právě u matematiky. O tom, že naše školství by mělo především učit myslet a rozvíjet přirozené schopnosti žáků a studentů, hovoříme více než dvacet let. Určitě se něco povedlo, ale asi všichni cítíme, že toho nebylo dost.

Matematika je jistě těžká a pro řadu lidí extrémně nepochopitelná, asi jako pro jiné žáky spisy Kanta nebo prstoklad na klavíru. Nezdá se (podle výsledků, tedy objektivně), že bychom uměli výuku pojmout tak, aby se právě matematika stala lákavou a zajímavou disciplínou. To není útok na jednotlivé kantory, to je pochybnost o celém systému.

Neříkám, že mám nějaký recept, jak na to. Od toho máme příslušné ministerstvo a celou řadu odborných pracovišť. Ale poslední maturitní Waterloo ukazuje, že změna je nutná a je nutná rychle. Protože těžko můžeme popřít, že prosperita této země stojí na průmyslu. Tedy na schopnosti řešit technické problémy a přinášet technická řešení. Jenže podle výsledků posledních  maturitních testů se zdá, že mladých lidí schopných takových technických řešení máme zoufale málo.