Tedy za prvé se říká, že Energetická unie je ambiciózní plán.
To jistě, o tom není pochyb. Má zajistit daleko širší možnosti přelévání elektřiny mezi státy a klidně napříč kontinentem a celkově přinést podstatně větší energetické možnosti a hlavně více energetické nezávislosti. Tím se myslí celé Evropské unie – co se jednotlivých zemí týká, v tom bych byl zatím spíše zdrženlivý v hodnocení.
Za druhé se říká, že volba energetického mixu v jednotlivých státech má být zachována.
Ano, nepadlo a jistě ani nepadne ani slovo o tom, že by toto právo mělo být nějak omezeno. Jenže ve skutečnosti platí celkem jednoduchá nepřímá úměra. Tedy čím více – tím méně. Čím větší bude integrace národních trhů a čím větší bude přeliv energií mezi státy, tím menší zůstane prostor pro osobité představy jednotlivých států Unie o jejich vlastní energetické politice. Nemůže to být jinak. Když se zvýší možnost přemísťování značných množství energie ze severu na jih či z východu na západ, přednost na trhu budou mít vždy nejprve preferované zdroje a pak nejlevnější zdroje a teprve potom se dostane na další a další. Tím ale bude dán energetický mix.
Za třetí se říká, že energetická unie má přinést levnější elektřinu a obecně levnější energii všem.
Je dost možné, že to tak dokonce i dopadne. Podívejme se na současnou situaci například Dánska nebo Německa. V obou případech jde o státy, jejichž občané prostřednictvím plateb za elektřinu dotují obnovitelné zdroje, zvláště pak vítr. Ironicky tak vzniká situace, kdy obě tyto země vyvážejí obrovská množství elektřiny za ceny extrémně nízké nebo dokonce nulové či teoreticky i záporné (někdy může být totiž levnější zaplatit odběrateli za to, že proud odebere, než vysadit a později zase rozeběhnout nějaký zdroj – to jsou takové zvláštnosti elektrické soustavy). Oba tyto státy jsou naopak také významnými dovozci elektřiny a to pohříchu za ceny vysoké. Je to dáno skladbou jejich energetického mixu. Obrovská produkce v časech, kdy „fouká“ je střídána nedostatkem v době, kdy naopak „nefouká“. A proud vesele putuje tam a zpět. Když odebíráme proud z Německa (například v roce 2012 to bylo 1,78 TWh), bereme něco, co ve svých poplatcích za obnovitelné zdroje financují německé domácnosti a podnikatelé. Za což se sluší poděkovat. V době, kdy exportujeme naopak my, lze s jistou nadsázkou tvrdit, že určitou část takového proudu dotují pro změnu Češi – v principu stejným poplatkem za OZE.
Opravdu platí, že pokud by výměna elektřiny na nadnárodní úrovni mohla být daleko rozsáhlejší než nyní, pak je pravděpodobné, že onoho mohutně dotovaného proudu elektřiny skoro zadarmo bychom mohli využívat více. A stejně tak bychom mohli více exportovat naší elektřinu za daleko zajímavější ceny.
A teď to čisté víno.
V současnosti – i po mnoha různých energetických koncepcích, které byly postupně přijaty – si v podstatě každý stát v Unii dělá v energetice, co chce. To je možná malinko přehnané tvrzení, ale v celku odpovídající. Reálně neexistuje metoda, jak dostat členské státy k jednacímu stolu a naplánovat společnou strategii. Každý z těchto států má svoje vysoce specifické problémy. Ve Francii je to zástup jaderných elektráren, v Německu či v Rakousku těžko překonatelný odpor k jádru. Sever Evropy miluje obnovitelné zdroje, u nás jsou desítky tisíc lidí existenčně závislé na uhelné energetice. A tak dále. Kdybyste si vedle sebe dali grafy znázorňující energetický mix Rakouska a Francie, uvidíte tak naprosto odlišné obrázky, že větší rozdíl už skoro není technicky možný. Co je ale ještě důležitější, každý ze států si nyní hraje svojí píseň. Na severu rostou další a další větrníky, jinde zase obrovské parky fotovoltaických elektráren. Nikdo nemá sílu vnést do toho nějaký systém a alespoň trochu souhry. Výsledkem je napětí mezi státy a mnohdy také přepětí v síti.
Jinými slovy: touto cestou se Evropa k žádné společné politice nikdy nemůže dostat. Je však možné jít na to jinak. Zapomeňme na určování mixu, omezování jádra a také omezování uhlí a všechny podobné pokusy. Řekněme si především, že emisní ekologické cíle v energetice neplatí pro jednotlivé státy, ale pro Unii jako celek. To stejné si řekněme o obnovitelných zdrojích. Rozšiřme ale skutečně zásadně prostor pro obchod a přelévání energie.
Co by se totiž s velkou pravděpodobností stalo? U severního pobřeží Evropy opravdu vyrostou další nekonečné pásy větrných elektráren. Německo si splní svůj sen a uzavře jaderné elektrárny. Skoti si splní zase ten svůj a uzavřou poslední uhelné bloky. Na jihu se zahustí fotovoltaické ráje. Středové státy opustí marnou cestu podpory obnovitelných zdrojů, jako jsou fotovoltaika ve stínu a větrník bez větru. Jaderné a uhelné elektrárny v zemích, které jsou k tomu vhodné (nesporně i v ČR) se zaměří na dodávky vyrovnávající síť, prostě takové, které poskytnou potřebný základ pro energetickou stabilitu kontinentu. A bude nutné investovat do přečerpávacích elektráren, do takových baterií na vodu.
Kdybychom v ČR dokázali najít prostor pro pět nebo šest projektů typu Dlouhé Stráně, byli bychom v oné teoretické budoucí energetické unii naprosté hvězdy. Princip je jednoduchý – s elektřinou skoro za hubičku načerpat vodu nahoru do nádrže. Náklady minimální. V době potřeby tu vodu zase začít pouštět dolů a vyrábět elektřinu prodávanou za vysokou cenu. Protože jestliže se projekt unie opravdu prosadí (což je ale velká otázka), pak by takové baterie měly cenu zlata.
No uvidíme… Rozhodně nás čeká ještě dlouhá diskuse, ve které bychom měli myslet na zájmy českých občanů a České republiky.
