Od té doby se ledacos ve světě dramaticky změnilo. Po havárii ve Fukušimě odmítlo Německo jádro, Amerika objevila břidlicový plyn, a Rusko sevřelo do pěsti kohoutek na plynovém potrubí nejen na Ukrajinu.

U nás doma trh s energiemi liberalizoval, ale jejich ceny výrazně stouply, mimo jiné i kvůli miliardovým dotacím za obnovitelné energetické zdroje v podobě fotovoltaických elektráren. Vystřídalo se 8 vlád, ale energetická koncepce zůstala i přes opakované pokusy o aktualizaci stále stejná. Jen jsme podle typu vlády chvíli preferovali jádro, chvíli spolu s Bursíkem zmíněné fotovoltaické elektrárny, chvíli bioplyn nebo biomasu. To vše za situace, kdy jediná klasická parní elektrárna vyrobí bez dotací za rok stejně elektřiny, jako všechny instalované solární elektrárny v ČR (v roce 2013 solární elektrárny = 2000 GWh, zdroj ČSÚ), ale např. Prunéřov I = 2 800 GWh).

Jenže energetika je jako zaoceánská loď. Nelze otočit kormidlem a čekat, že okamžitě zahne na tu či onu stranu. Naopak je třeba přemýšlet hodně dopředu, na desítky let. Kdybychom se zítra rozhodli postavit navrhovaný další jaderný blok v Temelíně, při největším optimismu by mohl stát v roce 2030. A to by byl zřejmě evropský rekord.

Zásadní rozhodnutí státu by podle mne mělo být výsledkem konsenzu všech politických sil. Osud tzv. druhého důchodového pilíře, který proti vůli opozice ve sněmovně narychlo prosadila Nečasova vláda, svědčí sám o sobě.

Myslím si proto, že by Státní energetická koncepce měla mít opravdu široký mandát, měla by být výsledkem celospolečenského konsenzu. Není například od věci, aby vládní návrh koncepce kontrasignovaly obě komory našeho Parlamentu. Jestliže poslanci a senátoři schvalují třeba naše vojenské mise, měli by mít možnost posoudit i neskonale významnější rozhodnutí vlády, které se týká energetické budoucnosti.

Pravidla Evropské unie nám umožňují rozhodnout v energetice s vysokou míru autonomie. Bylo by hazardem toho nevyužít.