Evropská komise v úvodu přišla s radikálním návrhem, podle kterého by veřejné orgány mimo jiné musely platit speciální poplatek za opoždění platby. Pokud by totiž nezaplatily dlužnou částku do třiceti dní, byla by jim ze strany firem účtována kromě úroků i paušální náhrada ve výši 5% dlužné částky. Kompromisní návrh, na kterém se dohodli zástupci Rady a Evropského parlamentu některé z nejvýznamnějších nespravedlivostí odstranil. Ve výsledném kompromisu se však nepodařilo zajistit rovnoprávné postavení všech subjektů a udržení rovných pravidel jak pro veřejnoprávní subjekty, tak pro soukromé. Zatímco platební lhůty u smluv mezi podniky by měly být v zásadě omezeny na 60 kalendářních dnů (a tyto lhůty je ve výjimečných případech možné ještě prodloužit), v případě smluv s orgány veřejné moci, mezi které patří i obce a města, by lhůty neměly zpravidla překročit 30 kalendářních dnů (a v žádném případě pak 60 dní). To je podle mého názoru špatně, protože všichni aktéři by měli mít stejné podmínky. Zdůvodnění, že jsou orgány veřejné moci ve výhodě, že mohou získat financování za atraktivnějších podmínek než podniky, nebo že jsou méně závislé na budování stálých vztahů, platí možná pro státní orgány či evropské instituce, ale rozhodně neplatí pro většinu menších měst a venkovských obcí nejenom v České republice, ale po celé Evropě. Když velká stavební firma či finanční instituce jedná se starostou obcí s pěti tisíci obyvateli, která má roční rozpočet sto milionů korun, a z toho jí dvě třetiny navíc spolknou provozní výdaje, je naopak tato obec v nevýhodě a firma či banka si často diktuje podmínky. A právě drtivá většina obcí v Evropě, téměř 82 %, má přitom do pěti tisíc obyvatel. Výsledný návrh proto do značné míry obce a města poškozuje.
Osobně jsem navíc přesvědčen, že v tomto případě platí známé české přísloví, že ryba smrdí od hlavy. Situace není taková, že by obce nechtěly platit včas. Bohužel se však dostávají do platební neschopnosti kvůli zpoždění plateb od jiných úřadů nebo plateb z Evropské unie na financování evropských projektů. Právě prodlevy mezi jednotlivými etapami realizace evropských projektů v průměru dosahují 70 až 100 dní, výjimkou není situace, kdy obec čeká na proplacení i více než půl roku. Ostatně i sama Evropská unie u různých projektů uplatňuje 80denní lhůtu splatnosti, čímž dostává řadu orgánů do nepříjemné situace, když je obratem chce nutit platit ve třiceti dnech. Na problém s pozdními platbami Evropské komise ostatně upozornil i euroombudsman Nikiforos Diamanduros, podle kterého pozdní platby této unijní instituce představují systémový problém, jež je způsoben nedostatečnou koordinací a příliš rozbujelou bruselskou byrokracií. Unie by tedy měla začít primárně u sebe, než se snažit direktivně obcím nařizovat, do kdy mají své závazky platit.
Revidovanou směrnici o pozdních platbách musí členské státy do dvou let implementovat. Obce a města tak mají dva roky na to, aby se na nová pravidla platební morálky připravily. Musíme také pečlivě dohlédnout na stát, aby směrnici, která poskytuje určitou míru volnosti, implementoval způsobem, který obce co nejméně poškodí.
Shrnutí revidované směrnice o pozdních platbách
U obcí by platební lhůta neměla zpravidla překročit 30 kalendářních dnů, pokud nejsou ve smlouvě výslovně dohodnuty jiné podmínky a za předpokladu, že to je objektivně odůvodněno s ohledem na zvláštní charakter nebo rysy smlouvy, v žádném případě by však nikdy neměla překročit 60 dnů.
Je definován tzv. zákonný úrok z prodlení v případě opožděné platby, kterým je jednoduchý úrok, jehož sazba činí v případě ČR nejméně osm procentních bodů nad referenční úrokovou sazbou ČNB.
Vedle úroku je věřitel dále oprávněn obdržet od dlužníka minimálně
pevnou částku ve výši 40 EUR. Kromě nároku na platbu paušální částky na
náklady spojené s vymáháním bude mít věřitel rovněž nárok na náhradu za
zbývající náklady spojené s vymáháním, které mu vznikly v souvislosti s
opožděnou platbou dlužníka.
Ing. Oldřich Vlasák, člen VR a poslanec EP
