Pěstounská, resp. přechodná pěstounská péče

Ing. Radka Maxová

Jako „rodinná náhrada“ se již především od devadesátých let vytváří instituce „pěstounské péče“. Mnoho lidí mělo skutečně velký zájem na tom, aby pomohli dětem, kteří neměli v životě takové štěstí, jako ti ostatní. Bohužel si málokdo dovede představit, jaké problémy může soužití s „novým“ členem rodiny přinést. Děti, které vstupují do nové sociální rodinné skupiny většinou prožily týrání, zanedbávání, zklamání ve svých nejbližších nebo „přinejmenším“ opuštění, dětský domov, nejistotu ze střídání prostředí a jejich reakce tomu odpovídá. Málokdo je na to připraven a potom se stává, že dítě „vrací, protože neodpovídá původním idealistickým představám“. Frustrace se tím samozřejmě ještě prohlubuje. Střídání prostředí, nemožnost fixace na „domov“ či na dospělého jedince, který by nahradil autoritu, je pro děti v podstatě cesta do pekel.

Ze zkušeností lidí, které znám vím, že lidé, obzvláště při rozchodech nebo těžkých sociálních podmínkách, si velmi často řeší věci „přes děti“. Vím také, že pro dítě je skutečně velmi podstatné „někoho mít“. Někoho, o kom se dá říct, že lhostejno na místo, je dotyčný „jeho domov“.

Velmi problematickou se jeví tzv. „dočasná pěstounská péče“, tj. situace, kdy se dítě ocitne bez rodiny z hodiny na hodinu, např. po autohavárii rodičů. Potřebuje v tuto chvíli akutní nejen zdravotnickou, ale i psychologickou a sociální pomoc. Nejsem si tak docela jistá, jestli náhradní „dočasná“ péče je to pravé z toho hlediska, že dítě potřebuje především citovou fixaci na osobu pro něj blízkou. Pokud fungují v rodině normální sociálně-rodinné vztahy, příbuzní se postarají, aby dítě mělo kam jít. Pokud bude potřebovat dlouhodobější pomoc např. ve zdravotnickém zařízení, které bude vnímat skutečně jako „zařízení“, tj. např. nemocnici, ví, že se má kam, resp. ke komu vrátit, pokud ale bude přemístěno do náhradní rodiny třeba jen na půl roku a kde si začne vytvářet, chtě nechtě, vztah k lidem v této rodině žijící, začne si ukládat „svoje“ věci na „svá“ místa, začne si toto místo i tyto lidi fixovat jako bližní. A pak se stane, že dítě je přemístěno opět jinam. Do zařízení, k jiným pěstounům, nebo zpátky do rodiny k nějakým jiným příbuzným. Pro dítě to musí být neuvěřitelný traumatický zážitek, kdy zažívá opětovnou ztrátu svých blízkých. Je potom zcela pravděpodobně, že se v dospělosti bude „mstít“ za toto – pro něj neuvěřitelné – bezpráví. Upřednostňovala bych, aby dítě mělo šanci začít znovu tam, kde bude mít možnost dospět v jedince, který bude mít sice za sebou těžký a bolestný zážitek z dětství, ale nebude si připadat jako putovní balík, který je všem na obtíž.

Sociálně-právní ochrana dítěte představuje zajištění práva dítěte na život, jeho příznivý vývoj, na rodičovskou péči a život v rodině, na identitu dítěte, svobodu myšlení, svědomí a náboženství, na vzdělání, zaměstnání, zahrnuje také ochranu dítěte před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím, zanedbáváním, zneužíváním nebo vykořisťováním. Tolik oficiality. Z lidského hlediska se dá říct jen jediné. Pokud chcete mít děti, milujte je takové jaké jsou a starejte se o ně.