Armáda je velmi složitý kolos, jehož fungování nelze pochopit bez dlouhodobé předcházející znalosti vnitřních zákonitostí o fungování celého takto komplikovaného resortu. Před nového náčelníka Generálního štábu budou kladeny velmi náročné úkoly, které nebude schopen ani za své funkční období všechny zvládnout. Musí nejen zásadním způsobem provézt obměnu velení armády, ale také její organizační strukturu. Personální situace v armádě je katastrofální a není kde brát. Nedoplněné útvary, zpožděné akvizice ve výši 100 miliard korun a chybějící jednotky. Do toho jenom vloni resort MO nedočerpal 4,4 miliardy korun. Nyní má vyslat další vojáky do zahraničí.
Aktuálně totiž přichází paní ministryně obrany v demisi Karla Šlechtová s návrhem na působení sil a prostředků rezortu MO v zahraničních operacích v letech 2018-2020 s výhledem na rok 2021. V návrhu nového mandátu se žádá vláda a Parlament ČR o navýšení limitů počtů osob v některých zahraničních operacích ještě ve 2. polovině 2018 a o souhlas s dalším působením sil a prostředků rezortu MO ve všech zahraničních operacích v letech 2019 a 2020.
V případě, že bude návrh schválen, zvýší se mandátem povolené počty pro působení v zahraničních operacích v roce 2018 na celkových 1081 z původně plánovaných 806 osob. V následujícím období by mandát umožňoval vysílat až 1191 osob v roce 2019 a do 1096 osob v roce 2020.
Navýšením počtu osob se navíc zvýší nárůst v odhadovaných výdajích na všechny zahraniční operace v roce 2018, a to z původně plánovaných 1,3 mld. Kč na 2,11 mld. Kč. V případě naplnění výše uvedených navrhovaných počtů osob jsou náklady na jejich působení v zahraničních operacích v roce 2019 kalkulovány dokonce na 2,4 mld. Kč a v roce 2020 na 2,34 mld. Kč.
Aktuálně se Armáda Česká republiky účastní devíti zahraničních operací, čtyř pozorovatelských misí a předsunutých sil v Pobaltí a navíc bojových uskupení Evropské unie (tzv. EU Battle Groups). A to je na současnou nevelkou českou armádu opravdu hodně.
Přestože se Česká republika účastní tolika zahraničních operací a pozorovatelských misí, není zřejmá provázanost mezi těmito operacemi a zvýšením bezpečnosti České republiky, ač je to tak často prezentováno. V některých konkrétních případech je možné spíš konstatovat pravý opak. Například za působení koalice západních států v Iráku došlo naopak ke vzniku a postupnému posilování Islámského státu (než jej zdrtil někdo úplně jiný) a v Afghánistánu aktuálně opět sílí hnutí Taliban, které přeci bylo jedním z hlavních cílů koalice, která na afghánském území vojensky působí už cca 17 let a její konec je z mého pohledu v nekonečnu.
Dále je nevhodné, aby se Armáda České republiky účastnila "provokačních" misí, které nepřispívají k ochraně daného území před zřejmým protivníkem, který daný stát nějak ohrožuje. Tedy misí, které mohou, v kombinaci s jinými vojenskými a politickými akcemi v jiných částech světa tvořícími dohromady na mapě kružnice kolem vybraných států, vyvolávat zbytečné napětí. Za takový druh mise je možné považovat misi v Pobaltí.
Smysl má jen účastnit se takových zahraničních operací, které mají nejen mandát Rady bezpečnosti OSN, tedy na kterých je široká mezinárodní shoda, ale které jsou také v zájmu ČR. V takových případech bývá jasný protivník, který narušuje mírovou existenci daného státu a proti takovému útočníkovi dává morální právo zasáhnout. Jen v takovém případě mohou i naši vojáci rozšířit své znalosti a zkušenosti, je však třeba, aby je následně využili ve prospěch obrany České republiky, tedy neodjeli záhy na další zahraniční dobrodružství. Pak totiž dochází k rozštěpení armády na „cestovní” sbor, který je výborně materiálně vybaven, má množství znalostí a zkušeností, ale nepředává je dále, a domácí sbor, který bez reálných bojových zkušeností má hájit obranu území České republiky, a to ještě s velmi nízkým počtem vojáků.
Není tedy možné donekonečna zvyšovat naši vojenskou přítomnost v různých dalekých zemích a přitom zanedbávat prvořadou funkci naší armády: obranu České republiky. Je třeba se vyjádřit negativně k případnému dalšímu navyšování počtu našich vojáků v zahraničí. Účast našich vojáků v zahraničních operacích nesmí být hlavním úkolem armády. Pokud už by bylo opravdu nezbytné počet českých vojáků v některé zahraniční operaci navýšit, je nutné v jiných zahraničních operacích jejich počet naopak snížit. A je potřebné, aby vojáci, kteří takto „vycestují” působili pak nějaký čas ve službě v České republice, kde budou předávat zkušenosti svým kolegům. Jedině tak zvýšíme obranyschopnost České republiky při zvýšených bezpečnostních rizicích v celé Evropě. Další otázkou zůstává, kde na zvýšení výdajů na náklady spojené s tímto návrhem chce paní ministryně obrany v demisi vzít finanční prostředky? Vojáci doma, zanedbaná koncepce mobilizace a zejména dlouhodobě opomíjené pozemní síly by si je zasloužily mnohem více.
