Romská vlajka je mezinárodní vlajkou Romů vytvořená roku 1933 Generální unii rumunských Romů. Vlajka se skládá z modrého pruhu v horní polovině, zeleného pruhu v polovině dolní a z červené čakry s 16 paprsky umístěné uprostřed. Čakra, která je i na vlajce Indie, odkazuje na indický původ romského národa. Zelený a modrý pruh symbolizují život věčných poutníků po zelené zemi pod blankytnou oblohou.
Romové byli v českých zemích skupinou obyvatel, která byla nacistickými perzekucemi zasažena společně s Židy nejvíce ze všech. Válku a rasové perzekuce nepřežilo více než 90 % předválečné romské populace. Romové byli nejprve shromážděni ve sběrných táborech, spravovaných českou protektorátní policií, kde jich mnoho zemřelo, romští vězni, kteří podmínky těchto táborů dokázali přežít, byli vydáni do rukou SS a následně povražděni v nacistických koncentračních táborech. Většina zahynula v plynových komorách tábora Birkenau.
Romové jsou v současnosti největší národnostní menšinou žijící na území České Republiky a zároveň také největší evropskou menšinou – v Evropě žije podle odborných odhadů minimálně 12 miliónů Romů a Romek. Romská menšina jako celek čelí silnému fenoménu anticiganismu. V mnoha evropských zemích, včetně té naší, trpí diskriminací, segregací, jsou vytěsňováni z majoritní společnosti. Jedním z výrazných znaků dnešního anticiganismu je popírání, bagatelizování a zpochybňování romského holokaustu, zpochybňování utrpení Romů. V místech romské genocidy v Letech u Písku jsou na místa, kde Romové a Romky byli mučeni a umírali, vyváženy prasečí výkaly.
Toto vše je pravda. Romové to jako občané České republiky nemají jednoduché a dožadují se svých práv. Bylo by ale dobré aby se stejným úsilím si plnili také své občanské povinnosti. Na jednu stranu se poválečnému komunistickému režimu asimilace Romů do naší společnosti nepodařila a o integraci nelze již hovořit vůbec. Režim před rokem 1989 se je snažil začleňovat do společnosti a všemožně protěžovat také více méně neúspěšně. Po roce 1989 ale vznikla Rada vlády pro národnostní menšiny a bylo celkem registrováno 375 romských organizací. Ve prospěch romských komunit také pracuje řada neziskových organizací jako např. "Člověk v tísni" a na UK vnikla katedra romistiky. Jejich výsledky jsou však spíše diskutabilní.
Jednotlivé statistiky ve formě nezaměstnaných a pobíračů různých forem neadresných sociálních dávek a příspěvků se neprovádějí s ohledem na rasu a národnost. Pokud by tomu tak bylo, tak by se ale překvapení nekonalo. Na druhou stranu také čest výjimkám. Jsou známé slušné rodiny, které pracují a mají vzdělané děti a žijí spořádaný rodinný život, ale je jich stále zoufale málo. Lidé jsou dobří a zlí a nelze je posuzovat podle barvy pleti a národnosti a ani v tomto ohledu podněcovat k nenávisti. Nejsem si však zcela jist, jestli právě stát nepodněcuje svými kroky dlouhodobě nenávist u většiny svých obyvatel k tomuto etniku aniž by si to třeba uvědomoval. Mám tím na mysli třeba průběžné zvyšování přídavků na děti bez ohledu na to, jestli rodič řádně pracuje anebo vůbec někdy pracoval anebo má čistý trestní rejstřík. Pokud by výplaty dávek pro rodiče na každé řekněme třetí a další dítě byly podmíněny výhradně těmito skutečnostmi, doplněny navíc třeba osvobozením řádně pracujících rodičů od daňové povinnosti po dobu řádné výchovy dětí až do plnoletosti, tak by to bylo nejen pro populační opatření, ale také by se značně ulehčilo státnímu rozpočtu a navíc by to stimulovalo občany k práci. A takto poctivě pracujících občanů by si naše společnost vážila. Anebo to, jak se náš stát stará o lidi, kteří si z nějakých důvodů v mládí zpackali život a následně spoléhají na to, že se po zbytek života o ně bude starat stát, a ten jim následně vytváří neskutečné a téměř nekonečné podmínky pro čerpání veškerých forem sociálního zabezpečení které lze různě slučovat a čerpat z daní poctivě pracující většiny, je také trnem v oku většiny našich občanů.
Poslední dobou se po republice vyvěšují zejména vlajky EU, NATO, OSN, občas Tibetu a nyní Romská vlajka. Tímto způsobem lze očekávat časem třeba duhovou vlajku LGBT a zasedání zastupitelstev do budoucna mohou začínat třeba "Ódou na radost". Tak nějak se ale zapomíná na naše svátky a významné dny, kde by měly mnohem více vlát naše vlajky a státní symboly a měli bychom si společně připomínat více než vznik našeho samostatného státu anebo Svatováclavské tradice anebo třeba konec II. světové války.
Hlavně pokud by liberečtí radní postupovali se stejnou vervou a úsilím na ostatních věcech vedoucích k lepšímu životu svých občanů třeba ve vztahu k Územnímu plánu, tak by se nám žilo v Liberci a Libereckém kraji lépe všem. A nejen Romům.
