Tehdy šlo především o Úřad pro dohled nad družstevními záložnami, dohled nad finančním trhem z bývalé Komise pro cenné papíry a Odbor státního dohledu nad pojišťovnami a penzijními fondy pod Ministerstvem financí.
Výročí existence integrovaného dohledu si přímo říká o alespoň stručné zhodnocení. Není pochyb, že posledních deset let byl finanční trh globálně vystaven dosud zcela bezprecedentnímu testu v podobě nebývale silné finanční krize. Ta sice začala hned po integraci, ale její dozvuky rezonují dodnes a nabádají k maximální obezřetnosti. Právě nástup globální finanční krize – a s ní spojená výzva jí efektivně čelit – se stala, pro tehdy zcela novou a i v evropském a světovém kontextu ne úplně běžnou podobou uspořádání dohledu, jakousi maturitní zkouškou. Hodně náročnou a hodně nečekanou. Soudím, že náš nově integrovaný dohled obstál. A je poctivé to připomenout a ocenit, protože dobrých zpráv není nikdy dost.
Není úplně férové výsledky tehdejší dohledové práce ČNB zlehčovat. Někdy se to dělá s odkazem na fakt, že v té době byla většina finančního sektoru vlastněna zahraničními finančními skupinami, které nenechaly v předkrizovém období provádět ty nejrizikovější (a nejlukrativnější) finanční operace české pobočky bank. To co možná bylo v předkrizovém období nevýhodou, se v uprostřed finanční krize ukázalo být výhodné, neboť české dcery neinkasovaly před krizí závratné zisky, takže nemusely poté čelit ani masívním ztrátám.
Dnes navíc už víme, jakým způsobem „řešil" globální finanční kapitál své selhání při vyvrcholení globální finanční krize – převalením ztrát na veřejné rozpočty ve většině zemí a skokovým nárůstem veřejného zadlužení. Potřebné oživení to ve většině zemí komplikuje dodnes.
Před ČNB – jako nezávislou institucí – tehdy stály úkoly sice ne tak mediálně sledované, jako byla socializace dluhů, nicméně neméně komplikované. Úkolem centrální banky bylo napomoci svou politikou ke zmírnění útlumu hospodářského výkonu, ke zbrzdění prudkého růstu nezaměstnanosti, k držení inflace v přijatelném koridoru, a také ke znemožnění masivního odlivu kapitálu směrem k zahraničním matkám. Stejně tak byla ČNB povinována striktně trvat na plnění všech paragrafů příslušných zákonů, například na požadavku vůči akcionářům tehdejších penzijních fondů dodržet závazek tzv. kladné nuly v ročním výsledku hospodaření. V roce nejhlubší krize penzijní fondy inkasovaly z finančních operací miliardové ztráty a musely se vyrovnat s výzvou ČNB k jejich kompenzaci kapitálovou injekcí, která do ČR přišla od zahraničních matek.
Na druhé straně bychom si měli položit otázku, zda si všechny kroky a opatření ČNB v posledních deseti letech zaslouží absolutorium. Jako dlouholetý člen Rozpočtového výboru Sněmovny a současný předseda výboru citlivě vnímám namátkou tři otazníky.
První vznáším nad bohužel v pořadí již druhým kolapsem části trhu – družstevních záložen. Od roku 2011, kdy byly vklady v bankovním sektoru pojištěny aplikací nové evropské směrnice do výše 100 tisíc euro místo předchozích 25 tisíc euro, muselo být odpovědným lidem v ČNB jasné, že to nepochybně přinese skokový nárůst morálního hazardu právě v družstevních záložnách. Toto riziko se skutečně v několika případech bohužel i naplnilo a bylo konzumováno již ne na úkor daňových poplatníků, jako na počátku minulé dekády vydáním státních dluhopisů, ale tentokrát na úkor Fondu pojištění vkladů. Tedy na úkor bank a záložen, na které nutně dopadly vysoké platby příspěvků účastníků bankovního sektoru.
Druhý otazník. Již třetí výročí „7. listopadu", které si spojujeme s vyhlášením kurzového závazku ČNB – jinak řečeno s intervencemi ČNB, dodnes velmi rozporně přijatého rozhodnutí Bankovní rady. Sluší se popřát Bankovní radě, aby se jí podařilo dobré načasování odchodu od intervencí.
Poslední otazník je primárně spjat s platným zněním části zákona o ČNB, kde se hovoří o souvislosti intenzity dohledu a míry systémové významnosti dohlížených institucí. To se ukázalo jako úskalí nejen u dohledu nad sektorem družstevních záložen, rezonovalo to ještě naléhavěji u potřeby dohledu nad subjekty sbírající na finančním trhu volné peněžní prostředky. V Poslanecké sněmovně se nedávno velmi živě diskutovalo nad zákonem o ochraně spotřebitele, jmenovitě v ustanoveních jeho ochrany před nabídkou finančních půjček od nebankovních subjektů. Vždy jsem vnímal pozitivně, že dohled ze strany ČNB měl zprvu podchycenou klíčovou část nabídky od větších nebankovních institucí, a kdy privátní nabídka ze strany jednotlivců či malých skupin byla zanedbatelná. To platilo možná před deseti lety, ale rozhodně ne v této dekádě, kdy se stal z lichvářství prosperující byznys a kdy počet subjektů na straně nabídky peněz domácnostem šel do desítek tisíc, aniž vždy bylo na první pohled zřejmé, jak se lichváři k penězům dostali aby je mohli dávat znovu do oběhu.
Je k zamyšlení jestliže Česká národní banka na jedné straně moudře a prozíravě říká, že vykonává dohled založený na systému včasného varování vyhodnocováním rizikového profilu účastníků finančního trhu, jestli by neměla i díky obrovskému množství informací průběžně získávaných z dohledové činnosti být sama iniciátorem stejně reportovat také u regulace finančního trhu a v neposlední řadě i v novelizaci „svého" zákona o ČNB. A to i za tu cenu, že by sama dobře věděla, že jí to přinese jen práci a odpovědnost navíc.
To je problém, který bychom si měli vyjasnit dříve, než si budeme připomínat dvacet let integrovaného dohledu.
Václav Votava, předseda Rozpočtového výboru PSP ČR
