Mám radost, protože jsem udělení tohoto vyznamenání navrhl prostřednictvím Poslanecké sněmovny po dohodě se synem pana generála.

Kromě úctyhodného životopisu jedním ze silných momentů byla následující událost:
Když v polovině 60. let minulého století v rámci rehabilitačního procesu žádal Jaroslav Selner na Ministerstvu obrany o odškodnění, přítomný funkcionář mu vmetl do tváře: "Soudruhu, práce pro vlast se neplatí." Jaroslav Selner odvětil: "Ano, práce pro vlast se neplatí, ale neměla by se ani trestat."

Práce pro vlast se nemá trestat, naopak se má oceňovat. A na ty, kteří sloužili naší vlasti, se nemá zapomínat. Musíme si je připomínat a vážit si jich. Proto jsem předložil tento návrh.

----------------

Dovoluji si sem dát záznam řeči, kterou jsem na půdě Poslanecké sněmovny pronesl při projednávání nominací na udělení státního vyznamenání: Děkuji, vážený pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dámy a pánové, já si dovoluji před vás předstoupit se žádostí o podporu nominace genpor. Ing. Jaroslava Selnera na udělení státního vyznamenání, Řádu bílého lva in memoriam, prezidentem České republiky.

Právě z úcty ke genpor. Jaroslavu Selnerovi bych vás, kolegyně a kolegové, požádal, abyste věnovali pozornost mému krátkému vystoupení, protože vás chci seznámit krátce s jeho životopisem. Právě jeho život, kladenského rodáka a jeho rodiny, je skutečnou historií 20. století. My nenalezneme až tolik příkladů mužů v uniformě s tak pestrým bojovým životopisem.

Zastával řadu velitelských a štábních funkcí v prvorepublikové armádě a slibu věrnosti demokratické republice vždy čestně dostál. Po okupaci okleštěného Československa se zapojil do obrany národa. Po útěku z protektorátu bojoval pod vedením plukovníka Karla Klapálka v obleženém Tobruku, kde byl dokonce raněn. Jako zpravodajec působil v Londýně pod legendárním plk. Františkem Moravcem. Na vlastní žádost se přesunul do Sovětského svazu za svým původním velitelem Klapálkem a zde se stal náčelníkem štábu 3. československé samostatné brigády. Aktivně se zapojil do extrémně těžkých bojů na Dukle. Tam jej dokonce těsně minula smrt. Po nich převzal velení samostatné brigády. Jeho velkým velitelským úspěchem se stal ohromující postup jeho brigády v bojích o Liptovský Mikuláš, druhé největší válečné bitvy na území Československa za druhé světové války.

Z předchozího vyplývá, že Jaroslav Selner prošel v těch nejtěžších bojových podmínkách prakticky celou druhou světovou válku. Vynikajícím způsobem se osvědčil na mnoha velitelských funkcích. Obdivuhodné. Avšak v podivném poválečném čase se nejdříve podílel na obnově vojenského školství, ale represe nastoleného režimu v 50. letech jej neminuly. V roce 1951 byl už v rámci schválené akce Lux Bedřichem Reicinem - stejně jako mnoho dalších válečných hrdinů - jako nepřítel lidově demokratického zřízení propuštěn z armády a perzekvován.

Z donucení se musel stát havířem na Ostravsku, poté se živil v Poldovce jako posunovač na vlečce. V uvolněnějších poměrech 60. let před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 se mohl vrátit do školství na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Odtud počátkem roku 1969 odešel a okupaci velmi těžce nesl a uzavřel se do sebe a záhy zemřel. Skutečné rehabilitace se však nedočkal.

Když v polovině 60. let minulého století v rámci rehabilitačního procesu žádal Jaroslav Selner na Ministerstvu obrany o odškodnění, přítomný funkcionář mu vmetl do tváře: Soudruhu, práce pro vlast se neplatí. Jaroslav Selner odvětil: Ano, práce pro vlast se neplatí, ale neměla by se ani trestat.

Protože skutečně, dámy a pánové, práce pro vlast se nemá trestat, naopak se má oceňovat. To mě vedlo k tomu osvojit si občanský návrh primátora Kladna a také starosty Brandýsa nad Labem na udělení Řádu bílého lva in memoriam panu Ing. Jaroslavu Selnerovi a žádám vás o podporu tohoto návrhu.

Děkuji vám.