Kalousek chce hájit ústavnost, ale kdoví zda naši Ústavu vůbec kdy četl. Hned čl. 2 odst. 1 Ústavy totiž říká, že zdrojem veškeré státní moci je lid. Žádný Parlament, žádná Sněmovna, jak to platí v pomýleném Kalouskovo světě pánů a kmánů, kde Kalousek vždy chce být tím pánem. A právě pro ochranu zdraví a životů lidí hejtmani požádali vládu o nový nouzový stav když viděli, jak selhali lidem zvolení zástupci v podobě poslanců zaslepení nevědomostí, touhou za každou cenu potápět vládu či snahou hájit zájmy různých agresivních společenských menšin či kapitálu. Hejtmani ani vláda při tomto postupu žádný právní předpis neporušili, jednali podle krizového zákona a ústavního zákona o bezpečnosti. Ale ani to Kalouska nezajímá. Sněmovna řekla umírat, tak se přece bude umírat. A hejtmani přece měli vládě odpovědět, že když to řekla Sněmovna, oni "nemají právo" její rozhodnutí změnit.
Je téměř nemožné, že Kalousek za ty dlouhé roky strávené ve Sněmovně za peníze nás všech nepochopil ani nejzákladnější mechanismy demokratické ústavnosti, které dle svých slov chce hájit. Kdyby lid s postupem hejtmanů a vlády většinově nesouhlasil, opatření by stejně v pondělí skončila, protože by je občané masivně přestali dodržovat, čemuž se říká normativní síla skutečnosti. Nezbytnou podmínkou demokracie je totiž společenský konsensus. V demokracii naštěstí nemohou k potlačení vůle lidu vyjet tanky, takže kdyby k masivnímu odporu obyvatel skutečně došlo, stát by neměl šanci opatření vymoci. A je jisté, že kdyby to veřejnost takto vnímala, k odporu by došlo - zkusme si představit třeba ústavní zákon, který každému občanovi sebere veškerý majetek nad 10tisíc Kč. Neexistovala by šance takové pravidlo v demokracii prosadit.
Jenomže od pondělí se v přístupu veřejnosti většinově nezměnilo vůbec nic. Lidé dodržují opatření ve stejném rozsahu jako minulý týden, žádný hromadný odpor se nekoná, navzdory Kalouskům a Klausům. A právě toto je pro mě hlavním měřítkem legitimity nového nouzového stavu, protože to je legitimita daná skutečným originárním ústavodárcem, což je jen a pouze lid.
Parlament je derivovaný ústavodárce, jehož moc je pouze propůjčená lidem, a musí jí vykonávat ve prospěch lidu a v rozsahu, který lid připouští. Pokud to fatálním způsobem poruší, lid coby jediná suverénní konstituanta propůjčení moci jednoduše vypoví tím, že nastanou celostátní protesty, lidé hromadně přestanou problematická rozhodnutí či zákony dodržovat a jediným demokratickým východiskem budou nové volby. Tento vztah lidu a veřejné moci je přirozenoprávní a platil by pochopitelně i tehdy, kdyby Listina základních práv a svobod ve svém čl. 23 právo na odpor vůbec neobsahovala. Kalouskovo představa demokracie však vždy byla zjevně taková, že zástupce lidu (především v podobě Parlamentu) lze bezvýhradně nadřadit lidu samotnému, tj. že ten kdo je zmocněný bude diktovat tomu, kdo jej zmocnil. Takový státoprávní systém však nemá s demokracií nic společného.
Současná situace je exemplárním příkladem mimořádného stavu, na který nikdy nemůže být žádné pozitivní právo plně připraveno, a proto je nutno jej pomocí přirozenoprávních kautel coby autentického zdroje materiálního právního státu a doktríny lidských práv korigovat a jeho mezery překlenovat. Netřeba jistě připomínat ani judikáty Ústavního soudu, které odmítají positivistický koncept "svrchovanosti zákona" a staví nad ní svrchovanost zmíněných demokratických ústavních principů.
Skutečnost, že sám zákon (coby výron derivovaného zákonodárce) může být projevem i toho nejhoršího bezpráví a hyenismu, snad netřeba připomínat, stejně jako kupř. Výmarskou republiku a roli tehdejší koncepce formálního právního státu, která otevřela dokořán dveře k nástupu Hitlera. Stačí uvažovat třeba nad tím, že Parlament schválí zákon, že každý člověk musí ven nosit červený nos jako cirkusový principál či při příchodu do potravin musí zakvokat jako slepice. Anebo positivistická aplikace práva v podobě udělení pokuty za přecházení na červenou na rozkopané silnici, která je pro provoz uzavřena a jen někdo zapomněl vypnout semafor pro chodce.
Tomu se ještě lze i zasmát. Krev v žilách však začne tuhnout, bude-li opomenutím zákonodárce chybět kupř. explicitní zmocnění k nějakému pro ochranu obyvatel nezbytnému postupu (např. zavření hranic). Právní positivista a formalista nechá umírat lidi s poukazem, že "zákon zavření hranic nezná" než aby vládě dovolil občany tímto opatřením ochránit a jeho legitimitu konfrontovat tím nejdůležitějším, což je test společenského konsensu. Positivista tak zahubí třeba tisíce lidí či způsobí jiný ohavný důsledek, když to bude "podle platného práva". Dotaz lidu coby originárnímu ústavodárci nepoloží (protože to zákon nenařizuje) a výkonnou moc jednat nenechá, protože ji k tomu dle jeho názoru „zákon neopravňuje“. Budou umírat tisíce lidí v souladu se zákonem. A positivista dodá, že on přece nemůže za to, že zákon je špatný.
Právě takovýchto důsledků aplikovaného právního positivismu a přepjatého formalismu, a pánů Kalouska, Klause či Kysely, kteří je s rozběsněným či naopak mrtvolně cynickým výrazem ve tváři prosazují, se děsím nejvíc.
