1) I naše vláda dělá chyby, jako všechny vlády a všichni lidé. Ve srovnání s jinými evropskými státy si však v nynější krizi vede prozatím nadprůměrně dobře. Naprosto klíčové je, že stát je řízen na principu priority ochrany života a zdraví, nikoliv ochrany kapitálu. Oceňuji též to, že naše karanténní opatření patří k nejpřísnějším a nejdříve nasazeným v EU. Anebo že v čele krizového štábu není politik, ale přední epidemiolog. To vše jsou dobré zprávy a máme štěstí, že jsme se nastali oběťmi "přírodního výběru" jako např. Britové pod původní "stádní" taktikou Borise Johnsona, či že tato epidemie nepřišla o roky dříve, když stát řídily topol-nečas-kalouskovské vlády. Myslím, že by nám všem bylo nyní mnohem hůř. Jiným slovy, na české politické scéně nevidím prozatím nikoho, kdo by válku s koronavirem mohl zvládnout lépe, přičemž schopnost obstát v takto bezprecedentní zkoušce je velmi silným důkazem legitimity současné participující politické většiny.
2) Cena lidského života je jedinou nevyčíslitelnou a nekonečnou hodnotou. Jakákoliv snaha určovat "cenu" lidského života je vrcholem nemravnosti a naprostého cynismu. A všechny podobně uvažující ekonomy bych odkázal k úvaze, za jakou částku by se vzdali života vlastního, či někoho ze svých nejbližších, neboť pak snad pochopí absolutní hodnotovou nepřijatelnost takových úvah.
3) Volný trh je pro regulaci klíčových statků či služeb nepoužitelný. Kupř. ceny roušek a respirátorů by se vyšplhaly do tisíců, protože by je skoupili spekulanti. Stačí se podívat, kolik dnes stojí 100 ks jednorázových rukavic. Čím vyšší je morální imperativ nárokové distribuce určitého statku, tím méně je možné ji ponechat neregulovanému trhu, neboť jeho hnacím motorem není morálka, ale sobectví. Nynější situace navíc samozřejmě není prvním potvrzením této skutečnosti. Vzpomeňme např. na bankovní krizi v USA, kde stát namísto uplatnění pravidla laissez-faire mohutně pumpoval na záchranu soukromých bank dolarové miliardy. Omylnost základních kapitalistických paradigmat se tak potvrdila i v samotné jeho americké kolébce. Nynější krize po celém světě masivně potvrdí totéž.
4) Koronavirus demaskuje umělou vykonstruovanost většiny "potřeb", které jim vnucuje kapitalismus. Lidé najednou vidí, že se klidně obejdou bez stovek obchodů s oblečením, botami, kabelkami, kosmetikou, sportovním náčiním, modeláže nehtů, kosmetických salonů atd, a současně jak ultimativně se neobejdou bez zajištění existenčních potřeb. Nikdo v nynější krizi samozřejmě nevykupoval kabelky či parfémy, ale potraviny a roušky.
5) I koronavirus potvrdil, jak naléhavá je potřeba obnovy hospodářské soběstačnosti ČR. Závislost na dovozu nezbytných komodit je zatížena řadou rizik i v době míru, přičemž v době nynější světové krize je doslova hazardem se zdravím a životy našich občanů. Závislost v klíčových segmentech je chybou vždy, ať už je na Číně, USA, EU či komukoliv jiném.
6) Zdraví a bezpečnost obyvatel musí být absolutní společenskou prioritou. Chceme-li mít kvalitní a kapacitní zdravotnictví, je nevyhnutelné na to vynakládat odpovídající prostředky, což nejde bez vysokých příjmů z přímých progresivních daní. Lidé budu mít méně zlatých šperků a značkových svetrů, ale když dojde ke krizové situaci, bude mít každý roušky, respirátory, nemocnice a zdravotníky, kteří to budou schopni kapacitně zvládnout. Zdravotníci hájí nejvýznamnější společenské hodnoty, čemuž by mělo odpovídat ohodnocení jejich práce i úroveň pracovních podmínek. Platy zdravotníků v našich nemocnicích jsou už roky naprosto ostudné, ale přitom teď lidé čekají, že za ně lékaři budou automaticky nasazovat zdraví i život, klidně i bez ochranných prostředků. Divná morálka. Zdravotníci za nás nyní nasazují životy denně. Nevím ale kupř. o žádném královsky placeném finančníkovi, který by činil totéž. Proč jsou tedy nemocniční lékaři dlouhodobě na zlomcích příjmů oproti řadě jiných neexistenciálních profesí, a společnosti to nijak výrazněji nevadí? Potlesk z balkónů je k ničemu, pokud se následně nepřetaví v hmatatelnější projevy uznání.
7) Vždy jsem byl spíše eurooptimista než euroskeptik. Tím spíš mě překvapila absolutní nefunkčnost a především nesolidarita EU v současné krizi, kdy dlouho nedocházelo k žádné organizované pomoci nejpostiženějším státům a doposud fungující pravidla jednotné evropské politiky jsou spíš v boji proti pandemii na obtíž (Schengen apod). V době klidu se všichni plácají po ramenou. Ale když vznikl skutečný problém, Itálie zůstala tváří v tvář apokalypse úplně sama. Tedy pokud jde o její unijní "spojence", kteří se teprve teď začínají nesměle probouzet za situace, kdy již dávno lékařské týmy do Itálie poslalo Rusko, Čína nebo Kuba. Snad to po skončení pandemie nezůstane zapomenuto.
8) Nejsem ani v nejmenším apologetem čínského režimu - pro mě je příliš autoritářský, málo socialistický, má ve svém arsenálu trest smrti apod. Nicméně i zde se můžeme učit, např. jak postavit za 10 dní nemocnici, která by se u nás stavěla nejméně 10 let. Ve Španělsku se zas můžeme inspirovat dočasným záborem soukromých hotelů za účelem vybudování improvizovaných nemocnic - výhodou je, že v těchto zařízením je základní výbava k dispozici okamžitě, zbývá jen doplnit výbavu přístrojovou a personál.
9) Společnost nynější situaci zvládne tím lépe, čím rychleji, přesněji a efektivněji se její hospodářská činnost adaptuje na nové podmínky. Stát coby garant uspokojení základních lidských potřeb (život, zdraví, lidsky důstojné životní podmínky, bezpečnost atd) by měl proto podporovat vytváření podmínek pro tuto adaptaci nezbytných. Je zřejmé, že společnost a ekonomiku čekají naprosto zásadní změny - některá odvětví se utlumí na minimum, jiná se výrazně promění, některá nová vzniknou. Státní podpora by měla směřovat primárně do těch odvětví, která budou pokrývat společenskou poptávku v nově se formujících podmínkách a reagující na nové společenské potřeby (např. výrobce parfémů začne vyrábět dezinfekce či velké prodejny potravin začnou nákupy namísto prodeje v kamenných obchodech rozvážet, podobně jako např. již dříve Tesco). Potřeby společnosti se budou v závislosti na dalším vývoji pandemie pochopitelně měnit a ani největší odborníci na epidemiologii si dnes netroufají odhadnout, jak se covid a veškeré jeho důsledky vyvinou dál. Právě flexibilita vůči těmto nepředvídatelně se měnícím podmínkám by proto měla být klíčovým elementem zasluhujícím rozhodující veřejnou podporu.
10) Na zmírnění koronavirových škod bude potřeba obrovské množství peněz. Nelze ale brát tomu, kdo nic nemá, tj. těžiště státních příjmů musí zajistit vysokopříjmové skupiny a nikoliv škrty na nezbytných sociálních výdajích - ty naopak nepochybně vzrostou, neboť jedním z dalších hlavních úkolů státu bude ochránit občany ohrožené za této situace absolutní chudobou. Chceme-li zachovat společenský konsensus, musíme zachovávat i společenskou solidaritu jako jeden z jeho klíčových předpokladů. Omezit se proto musí především zbytné potřeby a oželet zbytné prostředky, aby bylo na financování nezbytných potřeb pro všechny (to pochopil dokonce i Petr Kellner, když nakoupil v Číně zdravotnický materiál ve prospěch státu). Uskromnit se budeme muset všichni, avšak s vymezením nedotknutelného minima zaručující každému lidsky důstojný život - kdo má 10 koláčů, může jich snadno dát do společných prostředků 9. Kdo však má jen 1, nemůže dát nic, jinak už by neměl co jíst. Může ale třeba šít roušky či pomáhat jinak. Argumentem těchto úvah může být kromě solidarity i pragmatismus - nemoc si totiž naštěstí nevybírá podle výše bankovního konta či počtu soukromých tryskáčů, a proto je i v zájmu bohatých, aby naši společnost přestala co nejdříve ohrožovat.
