Dokáže Babiš v takto krátkém čase nalézt takového nástupce, který bude zárukou pokračování důsledných opatření proti epidemii a bude po odborné stránce s Prymulou alespoň srovnatelný? Pakliže ne, měl pro Prymulu zvolit jinou formu „trestu“ než odvolání z funkce. To by mělo následovat primárně za nezvládnutí věcné stránky výkonu funkce, což tento případ není. Babiš mohl Prymulu pokárat na tiskové konference a mohl podmínit jeho setrvání ve funkci kupř. tím, že odevzdá na boj proti koronaviru jeden svůj měsíční plat. Nejspíš by ho tím potrestal víc než tím, že jej zbaví mimořádně náročné a nevděčné funkce v těchto časech.
Zvolit však trest, který může mít negativní důsledky pro celý národ, je špatné řešení, a nepochybně se naplní, pokud na post ministra v této situaci usedne někdo více „vojtěchový“, „maďarový“, či dokonce ještě méně epidemiologicky důrazný. Nemusíme ale ani zacházet tak daleko, úplně by stačil třeba značně liberální ředitel Motola Ludvík.
Nástupce na post ministra, nadto v klíčovém resortu zdravotnictví a tím spíše v této krizové situaci, a za podmínky, kdy je nový ministr ve funkci 4 týdny a vhodných adeptů na toto horké křeslo je minimum, rozhodně není možné vybírat po telefonu, jako když obvolávám známé, kdo se mnou půjde do divadla. Pro zvládnutí funkce je v nynější době nezbytná velmi silná morálně profilovaná názorově pevná osobnost prvotřídního odborníka, který dokáže obhájit své názory i proti mocným podnikatelským lobby a dalším našeptavačům, kteří budou dokola tvrdit, že větší nebezpečí jsou restrikce než koronavirus. Kolik takových má Babiš v záloze?
Celá situace vypovídá bohužel též o tom, že Babiš má strach. Bojí se rozeřvaného Staromáku či eskalace společenského odporu proti restrikcím, který by samozřejmě opozice dokázala vhodně rozdmýchat. Nejvíc se ale zjevně za těchto podínek bojí o preference hnutí ANO. Strach ale není dobrý rádce v žádné situaci tím spíš v řešení nynější kolosální krize.
Bohužel většinový názor společnosti nebude řešit, že Prymula sice udělal chybu a hloupou klukovinu, ale ohrozil nanejvýš sám sebe, Faltýnka a další účastníky dané schůzky. Opozice dokáže snadno událost vhodně přetavit v důkaz o diskreditaci nařízených restrikcí, čemuž už některé hysterické komentáře odpovídají. Předsedovi KDU-ČSL Jurečkovi bych kupř. vzkázal, že „kázat vodu a pít víno“ je příměr mnohem přiléhavější pro mnohá období katolické církve v historii, kdy se topila v bohatství a přitom hlásala chudobu, než pro člověka, který si chvíli nenasadí roušku. Roušky totiž nejsou vodou oproti vínu, roušky nejsou trestem, ale ochranou, přičemž právě neustálé spojování roušek či jiných opatření s něčím negativním zapříčiňuje i odmítavé reakce veřejnosti.
Zcela nemístné je též tvrzení, že by Prymula plivl do tváře všem zdravotníkům, když všechna opatření formuje cestou jasné priority epidemiologického hlediska. Pokud zde někdo plive do tváře zdravotníkům, jsou to všichni odpírači ochranných opatření, ať již v barvách Klaus-šmuclerstánu, anebo minulou neděli bez roušek uprostřed davu při demonstraci na Staroměstském náměstí. Zkusme měřit všem skutečně stejným metrem. Aniž budeme omlouvat Prymulovo pochybení, možná si uvědomíme, jak účelové a nesmyslné jsou mnohé dnešní reakce odpíračů ochranných opatření.