Právě na tomto základě může ministerstvo nepochybně zakázat kupř. též vycestování do určitých zemí z důvodu zvýšeného epidemiologického rizika (Zanzibar a jihoafrická mutace atd), kdy zákaz činnosti bude znamenat právě zákaz vycestování, resp. jeho svázání s určitými podmínkami. Zákonodárce zde byl kupodivu natolik moudrý aby předvídal, že taxativní výčet všech možných opatření v případě epidemie pochopitelně není možné dát. Proto ponechal ministerstvu též zmocnění pro formulaci dalších omezení, která k realizaci daného cíle bude považovat za potřebné.
Jakékoliv nesmyslně ideologicky podbarvené teze o „železné oponě“ jsou pochopitelně zcela mimo seriózní argumentaci. Posuzování legitimity jednání orgánů veřejné moci odpovídá legitimitě jejich motivu. Cílem jednání ministerstva jistě není občanům škodit či je samoúčelně zavírat, ale naopak je chránit. V současnosti je nezpochybnitelné, že pokud se v určité zemi vyskytuje ještě nebezpečnější varianta koronaviru, musíme minimalizovat riziko jejího dalšího zanášení na naše území, přičemž pokud to nedokážeme, bude o pro naše již za hranou pracující zdravotnictví poslední kapkou. Snaha zamezit jeho importu z postižených zemí k nám je jedním z nejdůležitějších prvků naší obrany.
Obecně ještě nutno připomenout, že v protiepidemických pravidlech navíc nejde primárně o kolizi státních restrikcí a ústavně zaručených lidských práv, ale o kolizi v dané situaci vzájemně kontrapozičních práv, a sice především práva na život spolu s právem na ochranu zdraví a lidskou důstojností na straně jedné, a svobodou pohybu, shromažďování či výkonu hospodářské činnosti a dalších na straně druhé. Rozhodně tedy neplatí primitivizovaný vztah zlý stát vs. lidská práva, ale jde o kolizi mezi těmito právy samotnými.
Právo na život má pochopitelně výlučné postavení mezi ostatními základními právy, neboť nejen že chrání nejvýznamnější hodnotu (kterou je samotný život), ale navíc je nezbytnou podmínkou pro realizaci všech dalších základních práv. Právo na ochranu zdraví jest dle Listiny základních práv a svobod rovněž ústavně garantovaným právem, přičemž určitá úroveň lidského zdraví je zároveň podmínkou realizace práva na život. Kde není život, není shromažďování, volný pohyb ani hospodářská činnost. Volí-li tedy stát jako prioritu ochranu života, chrání zároveň i veškerá ostatní základní práva, resp. podmínky, aby je jejich adresáti mohli i v budoucnu ještě reálně naplňovat.
Nejde však pouze o právo na život a právo na ochranu zdraví, ale i o právo na lidskou důstojnost. To je nepochybně dotčeno v situaci, kdy se člověk při těžkém průběhu onemocnění covid dostane na přeplněnou jednotku intenzivní péče, je napojen na plicní ventilaci, při svém živení, hygieně i vykonávání potřeby je odkázán na pomoc zdravotnického personálu, ztrácí veškeré soukromí atd. Nemusí tedy vždy nutně přijít o život, aby byl výrazně dotčen na svých právech, což pochopitelně nelze legitimně připustit jen proto, že jiní lidé se odmítají omezit kupř. ve volnočasovém cestování.
Pokud by stát na hrozbu kolapsu či výrazného omezení zdravotní péče, ohrožení života občanů, jejich zdraví či lidské důstojnosti z důvodu epidemie nereagoval, neplnil by svoji ústavní povinnost tato práva chránit. Pokud někdo brojí proti omezením vyhlášených z epidemiologických důvodů, brojí zároveň proti garancím práva na život. Lidé, kteří se z důvodu epidemie bojí o život či zdraví, by mohli úplně stejně demonstrovat proti odpíračům opatření a hrozit jim žalobami, že svým odpíračstvím poškozují jejich práva. Naštěstí mají dostatek rozumu na to, že raději zůstávají doma, nedomáhají se cestování na Zanzibar a zbytečně neriskují další nakažené.
