Petr Pithart vyslovil názor, že Ústava by měla být konstantní a v dobrém slova smyslu rigidní. Ano, dobrý právní předpis či zákon je ten, který v určité míře abstrakce dokáže postihnout společenské vztahy a dát jim pevná pravidla a nevyžaduje časté novelizace. Zajišťuje to stabilitu právního prostředí. To dvojnásob platí o Ústavě a ústavních zákonech. Má-li pak být zajištěna stabilita vztahů mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, nemůže být k Ústavě přistupováno jako k trhacímu kalendáři, který se účelově mění podle výkyvu politického kyvadla parlamentních voleb. Není tajemství, že pojetí „pružných“ účelových změn ústavního pořádku jsou nakloněny zejména Věci veřejné a místopředsedkyně vlády Karolina Peake. Není tajemstvím, že daleko k takovému chápání ústavnosti nemá ani ODS, TOP 09, ale ani sociální demokracie. Kdyby tomu bylo jinak, nemohl by v dané podobě Poslaneckou sněmovnou a ani Senátem projít ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem připravený návrh na přímou volbu prezidenta republiky.
Po letech diskuzí a stoupající vstřícnosti veřejného mínění vůči přímé volbě prezidenta vládní strany vymyslely jednoduchý trik. Nelámat si hlavu vztahy mezi parlamentem, vládou a prezidentem, pouze jednoduše změnit způsob jeho volby. Sociální demokracie projevila velkou míru tzv. „státotvornosti“, když - na rozdíl od KSČM - ustoupila od věcných témat nutnosti souběžné nové úpravy pravomocí prezidenta nejen k jmenování soudců, členů bankovní rady ČNB, ale především jeho odpovědnosti za výkon funkce a možné odvolatelnosti. Sociální demokracie se nakonec spokojila s tím, že amnestie prezidenta republiky bude napříště vyžadovat spolupodpis předsedy vlády. Tak jak byla přímá volba prezidenta republiky schválena Parlamentem ČR (hlasy ODS, TOP 09, VV a ČSSD) nakročila Česká republika od parlamentního systému k prezidentskému. Prezidentovi republiky se výrazně jeho pravomoci nemění, mění se však jeho postavení dané způsobem volby. Je posílena jeho nepřímá odpovědnost Parlamentu a vztah k vládě.
Nejde jen o tradice našeho ústavního systému založeného vznikem Československé republiky roku 1918. Jde i o dlouhodobou zkušenost fungování československého a posléze českého parlamentarismu, který nemá svým způsobem v Evropě ani ve světě obdoby. Jak reálně budou moci lidé uplatnit své nově nabyté volební právo volit hlavu státu, ukáže budoucnost. Jestliže má však někdo iluze o naplnění demokracie, pak by se měl zamyslet ještě nad jedním oznámením. Bývalý předseda vlády Jan Fischer ohlásil, že vytváří svůj volební tým a shání finanční podporu pro prezidentskou kampaň. Karel Schwarzenberg se opře o podporu proevropské konzervativní křesťanské pravice a případně Vladimír Špidla bude hledat podporu u evropských sociálních demokratů a jejich sponzorů. Buržoazní parlamentní republika je v krizi, formálnost demokracie a volebního práva si kupují nadnárodní korporace a banky, vše je čím dál více otázkou peněz. O čem jiném jsou třeba prezidentské volby v USA, Francii či Rusku? Z relativně slabého prezidenta se jednoduchou změnou stal prezident relativně silný a bude tomu, na rozdíl od Rakouska či SRN, odpovídat i zájem kapitálu. V středečním Haydparku zazněla jedna otázka, ať si kandidáti platí svou volební kampaň sami a nejde to ze státních peněz sesbíraných z daní všech občanů. Budou si ji platit sami kandidáti, stát ji platit nebude, ale občané, ať budou chtít či ne, ji nakonec zaplatí jejich sponzorům z řad mediálních agentur, bank a nadnárodních firem i tzv. národní buržoazie. KSČM na všechny problémy spojené s navrženým způsobem přímé volby prezidenta upozorňovala. Protože vládní většinou nebylo jejich řešení přijato, návrh komunističtí poslanci nepodpořili.
Stanislav Grospič, místopředseda ÚV KSČM
