Ale přesně tak si počíná Miroslav Korecký, který se v 51. čísle týdeníku Týden rozepsal o práci veřejného ochránce práv, a to pod rádoby inspirujícím titulkem „Probůh, ukončete už to trápení“. Vyzývá v něm „novou vládní koalici“ aby zrušila institut veřejného ochránce práv, aby se „předvedla“ jak hodlá „ve státní správě nekompromisně řezat“. To je jistě možné, ale muselo by se tak stát na základě něčeho jiného, něž několika výkřiků toho, kdo o smyslu práce ombudsmana zcela zjevně nemá žádné reálné vědomosti a posuzuje ji jen na základě svých soukromých dojmů a představ.
O žádném „trápení“ v práci ombudsmana, o kterém píše M. Korecký, totiž nemůže být řeč! Jistě, každý má právo vyslovit pochybnosti o čemkoliv, ale z textu článku je zřejmé, že autorovi, který se ve svém žurnalistickém díle věnuje převážně jen psaní žertovných „Zápisníků z Malé strany“, se nepodařilo vybočit z této lokality a dohlédnout skutečného obsahu práce toho, nad nímž štítivě ohrnuje nos. A jeho psaní o „neopodstatněném očekávání“ (při přijetí zákona o veřejném ochránci práv v r. 1999), o „nesmyslném úřadu“ a o „chabých pravomocech“ pramení jen z nepochopení. Rozhodně se zde nemíním rozepisovat a tisících podání občanů, kteří si již nevěděli rady se zdánlivě marným bojem se státním, ale i obecním a krajským úřednictvem, a o tom, jak jim pomohla kancelář veřejného ochránce práv. A nechci psát ani o tom že brněnská kancelář veřejného ochránce práv, podle názoru odborné veřejnost, patří k nekvalifikovanější právním institucím ve státě. Jde o něco zcela jiného.
Společnost, která je charakterizována malou důvěrou ve státní orgány a chová jen malý respekt k těm, kteří jménem státu rozhodují, sotva potřebuje další rozhodující a odvolací orgány, nepotřebuje rozšiřovat již tak zdánlivě nekonečný koloběh odvolání, ve kterém právo je v reálném čase zřídka kdy nalezeno.
Dokonce nepotřebujeme ani zvláštní komisi, která by přezkoumávala rozhodnutí soudů, jak o tom sní jedna z parlamentních stran. Ale bezpochyby potřebujeme ty, kteří budou zákonem zmocněni a pověřeni říkat, že už je toho dost, že zákony nebyly původně myšleny tak, jak jsou nám – tedy obecnému lidu - dnes prezentovány...
Veřejný ochránce práv skutečně nemůže v konkrétní věci rozhodnout a změnit ani zjevně nezákonné rozhodnutí. Ale jen proto by měl být zbytečný? Právní stát jistě potřebuje dobré zákony, státní správu, která řídí věci veřejné, soudy, které rozhodují spory. Ale to není vše. Moderní státní společenství stále dosud marně hledající odpověď na otázku „kdo bude hlídat hlídače“ postupně dospěla k přesvědčení, že nestačí, když zákony budou vykládány jen těmi, úředníky a soudy, kteří o věci rozhodují nebo těmi, o jejichž věcech je rozhodováno (a jejich advokáty), ale že pro garanci práv a svobod bude zapotřebí, aby ne konkrétní věc, ale postup při jejím řešení mohl být přezkoumán někým, kdo na výsledku rozhodování nemá žádný zájem. A tak vznikají ústavní soudy, jako soudy, které nesoudí meritorně nějaký spor, ale posuzují to, zda obecný soud, který jediný je oprávněn o věci rozhodnout, se řídil zákony, které si občané stanovili. A stejně tak existuje – ve více než sto zemích světa - rozsáhlá síť ombudsmanů (znějící M. Koreckému „jako z Afriky…“), kteří nerozhodují za státní orgány, ale hledí jen na to, zda při rozhodování je ctěn a respektován zákon.
Jen proto, že tento ombudsmanský orgán sám nerozhoduje, neznamená, že by byl „bez pravomocí“, jako se M. Korecký domnívá. Ombudsman má ze zákona hojně využívané právo obrátit se nejprve se svojí autoritou na státní, krajský nebo obecní orgán veřejné moci a požadovat nápravu tam, kde se domnívá – ne na základě nějaké volné úvahy a dojmu, ale na základě respektu hodného odborného právního posouzení - že dochází k jednání, které je v rozporu se zákonem a požadovat nápravu. Kdyby pan Korecký někdy nahlédl do spisů veřejného ochránce práv a četl vyjádření úřadů ke stanovískům a názorům ochránce, zjistil by, jak jsou jeho slova o „chabých pravomocech“ scestná…K velmi rychlé nápravě zpravidla dojde.
Ale to, že ombudsmanovi není vždy a ve všem dotčenými orgány vyhověno, jeho autoritu nijak neoslabuje. Ombudsman není ten, kdo by měl řídit tento stát. K tomu jsou na základě výsledku svobodných voleb povoláni jiní. Ale pokud mu vyhověno není, je ombudsman vybaven právem, které v demokratické společnosti není nikterak bezvýznamné, totiž právem obrátit se k veřejnosti. Tak k ochraně práv a svobod občanů bude i nadále významně přispívat, když ombudsman bude moci – snad s ohledem na aktuální stav společnosti častěji, než tak činil dosud - kvalifikovaně a veřejně sdělovat toto: zde, v této věci není postupováno podle zákona, resp. není postupováno tak, jak občané zákony chápou a jak jim rozumějí. A je na vás občané, policisté, státní zástupci, členové zákonodárných sboru, politická elito, jak s tímto mým upozorněním naložíte. A to v době narůstající obecné nespokojenosti a společnosti plné „tekutého hněvu“ nemusí být vůbec málo….
