Děti mají přednostní právo na spokojený život. Vraťme jim ho.

Vraťme dětem šťastné dětství, i těm z rozvedených rodin, z rozvrácených rodin. Právo dítěte a jeho štěstí by mělo stát nad dalšími zájmy.

Dřív se často děti po rozvodu svěřovaly matce nebo jedno dítě jednomu rodiči, druhé dítě druhému rodiči. S nárůstem rodin s jedním dítětem to druhé řešení zmenšilo své použití.

Svatby vraťme do módy, jsou užitečné

Navíc se řada rodičů dětí ani nebere, manželství není už tak „moderní“. Přesto má významné výhody. Zajišťuje, že se máma, táta a děti jmenují stejně (pokud máme nemá jiné nápady, jak být módní), skupina vytváří rodinu, propojený celek který se na sebe (aspoň teoreticky může spolehnout). Jsou jako rodina bráni společností, příbuznými. Nikdo neváhá, jak má označit matku dítěte toho otce. Je to jasně dané, vytváří to ten pocit bezpečí, samozřejmost, vzájemné soudržnosti. Stát by měl jednoznačně podporovat, aby se děti rodily především v manželství nebo bylo po narození dítěte uzavřeno. Vůbec nevadí, když se bude nevěsta vdávat už „v očekávání“, naopak. Tím se vyhneme bezdětným manželstvím. Tedy novomanželské půjčky jsou správné řešení. Přestat zvýhodňovat to, že matka a otec nejsou sezdáni. Být ženatý, vdaná, by mělo být výhodné.

Mít děti by mělo být výhodné, i ekonomicky. Dávat příspěvek na dítě jen těm nejchudším vede jen k tomu, že ti mají děti a střední třída si naopak kupuje byty a domy na hypotéku (tedy naposled tři roky zpátky, teď jen ti nejbohatší ze střední třdíy) a tím pádem často volí buď bezdětnost nebo jen jedno dítě. To je zásadně špatně, nezajistí to dostatečnou porodnost pro udržení naší populace českých občanů. Potřebujeme v průměru o trochu víc než dvě děti na rodinu, to znamená podporu rození dvou dětí a tří dětí jako uznávaného standardu, i tak zůstane řada žen jen s jedním dítětem, nebo i bez dítěte, ale nemělo by to být oslavované jako nový standard. Navíc řada žen si bere cizince a muži cizinci, tím spíš potřebujeme podporu osob, které mají české občanství, ať již narozením nebo získané, po sňatku a splnění dalších náležitostí (ideálně když mají spolu dítě). Jsem moc ráda, že jako zastupitelka na Praze 13 (Stodůlky) mám možnost oddávat řadu párů. Ovšem čeští občané by se v tom směru mohli víc snažit, máme víc svateb cizinců v různých kombinacích než jich. Samozřejmě jsou i preferovanější destinace pro svatby českých občanů, jako Staroměstská radnice, Vrtbovská zahrada, různé zámky (např. Libeňský zámeček). Radnice Praha 13 se ale může hodit pro nízkonákladové svatby, svatby kdy kombinujete obřad pro vás s obřadem církevním jindy a jinde (abyste měli všechny „papíry“ v pořádku, třeba u svatby s cizincem/cizinkou, farář to také může splést a pak nemusíte mít platný sňatek) nebo třeba když se chcete vzít v Čechách, ale pak mít obřad s přáteli třeba v cizině nebo jste ho oslavili v cizině a teď to potřebujete mít správně podle zákona.

Děti nesmí trpět, ani při rozvodu   

Když se to nepovede a dojde k rozvodu, či rozchodu (pokud nebyli sezdaní) je hlavně třeba vyřešit situaci společných potomků. Aby netrpěli víc i v tak stresové situaci jako je rozchod jejich rodičů. Na to by především rodiče, ale i politici a soudy měly myslet, že první a nejdůležitější musí být zájem dítěte na šťastné dětství. Aby nemuselo řešit, který je zrovna den, do které školy má běžet, kam má jít „domů“, kde má „sakra“ ty pomůcky do školy („aha, v druhém bytě“). Zvěrstva chození do dvou škol nebo střídavá péče u dítěte mladšího 3 let, nebo kojence, to by zdravá společnost vůbec neměla připustit. Z modelů, které fungovaly, mne nejvíc zaujalo, jak měli v jednu dobu ve Francii „tatínkovskou neděli“ a opravdu hřiště byla v neděli plná dětí, které se na kole projížděly se svým tatínkem (z rozvedené rodiny) nebo hrály basket či jezdily s ním na bruslích. Byla v tom ta pravidelnost, mohly se na něj těšit, nezanedbaly své školní povinnosti, spali pořád ve své postýlce, ale tatínek byl ten borec, se kterým se za takových okolností rády viděli. Pak je třeba vzal do cukrátny, a tam s ním probrali všechny zážitky. Pojďme zase vytvořit generace spokojených dětí, které budou mít rády oba rodiče ne proto, že je někdo nutí, ale protože to tak prostě je.

S nastupující pubertou jim nebraňte změnit bydliště k druhému rodiči

Co jsem ještě vypozorovala z chování různých dětí a mládeže, je že okolo 12-13 let zase naopak chtějí víc času trávit s tím druhým rodiem, který je dosud nevychovával. Úplně typické je to u holčiček, které se v takovém věku nadšeně na čas přestěhují k tatínkovi, aby si udělali lepší představu o mužském chování než si později najdou svého přítele. Tedy od věku 12 let je zase lepší dítěti nebránit změnit působiště. Podobně když je třeba změna školy a rodič bydlí na z tohoto hlediska výhodnějším místě. Prostě naslouchejme víc dětem, jejich reálným potřebám, tomu, kde mají dobré kamarády. Tyto věci by měla být priorita. Kdejaké „chytré“ trendy by měly být zapomenuty spolu se střídavou péčí pokud je dítě vyloženě nechce. Razím tedy slogan: Jedno dítě - jedna škola – jeden hlavní domov.

Nešťastným dětem je třeba pomoct rychle a dobře