Jsem velmi rád, že měl tolik ohlasů a mezi nimi mnoho negativních, útočících dosti jednoduchým způsobem a bez argumentů na mou osobu. S tím počítám a je to pro mne znamení, že jsem na správné cestě.
Přesto se chci k tomuto tématu kratším vrátit a předložit čtenářům pohled intelektuálních kruhů z USA. Ten už byl v Parlamentních listech prezentován, nicméně neškodí na něho znovu poukázat.
Chápu, že vzhledem k historickým souvislostem Pražského jara 1968 a poválečného začlenění naší země do Sovětského bloku je pro mnoho Čechů a současné pravicové politiky pro nás Rusko protivníkem a pro některé, například europoslance Štětiny dokonce nepřítelem. Co na tom, že v minulém režimu Sovětský svaz obdivoval, často tam pobýval, bylo mu vše jasné a neměl jediný problém. Teď ho také nemá a je mu vše jasné, jenom urazil názorový obrat o 360 stupňů. Dokonce i Alexandrovi jsou pro něj okupanti.
Na situaci na Ukrajině je ale třeba podívat se ze širšího pohledu. Většina lidí sporu nerozumí. O co se bojuje? Málokdo zná odpověď. Ačkoli to vypadá, že Ukrajina brání své území proti nenáviděnému agresorovi, ve skutečnosti se jedná o jeden z dalších světových mocenských soubojů, ve kterém hlavní roli hrají Spojené státy americké. Ukrajina plní roli obětního beránka, který bojuje proti svým občanům a vlastně neví proč. Kdyby to bylo jinak, pak by ukrajinská armáda, početně ve značné přesile, nebyla východními separatisty poražena.
Podívejme se ale na zmiňovaný konflikt z pohledu USA.
Odpověď pomůže najit kniha amerického novináře a spisovatele Stephena Lendmana Flashpoint in Ukraine. Na jeho knize spolupracovalo 21 expertů, včetně bývalé americké kongresmanky Cynthie McKinneyové nebo publicisty Paul Craiga Robertse, jenž působil v administrativě Ronalda Reagana. Tedy žádné nuly či laciní propagátoři.
Podle těchto významných publicistů, analytiků, akademiků či bývalých politiků a vysokých státních úředníků za ukrajinskou revolucí stojí Spojené státy a jejich mocenské aktivity. Ukrajina tedy pro Západ a NATO podle nich nepředstavuje zemi, které je třeba pomoci, ale jen další prostor, jenž je třeba vyplnit a využít pro další expanzi směrem k Rusku.
Cílem je vyšachovat ze hry o získání světového vlivu Rusko i Čínu. Hlavní snahou Spojených států je tak podle autorů knihy vyvolat novou studenou válku, aby zejména Rusko nemohlo investovat do svého ekonomického růstu. Zkrátka, konkurenci USA nechtějí za žádnou cenu. „V případě Ukrajiny se cíle Západu podobají dobyvačným výpravám v dávné historii. Jen s tím rozdílem, že dnes už nejde o zábor území, ale o získání moci formou půjček a skrze privatizaci velkých státních podniků daného státu. Přesně tak dnes pracuje neoliberalismus.,“ píše Lendman ve své knize. Za hlavní nositele této politiky považuje rovněž Mezinárodní měnový fond a Evropskou centrální banku.
Lendman a jeho spolupracovníci odhalují, že Spojené státy do státního převratu na Ukrajině investovaly přibližně pět miliard dolarů a že s pomocí americké diplomatky Viktorie Nulandové byli do vrchních pater ukrajinské státní moci po převratu 21. února 2014 instalováni nikým nevolení lidé typu Arsenije Jaceňuka. Lendman ve své knize kritizuje představitele NATO, Evropy, Spojených států a média za to, že se snaží opět vzkřísit ruskou hrozbu. Západ podle Lendmana usiluje o rozpoutání nové studené války, která má zabránit tomu, aby příjmy z privatizace státních podniků v Rusku, na Ukrajině a dalších zemích regionu byly použity na obnovu a růst jejich ekonomik.
Nepsaná doktrína americké politiky vůči Ukrajině vychází z teze knihy jednoho z největších politologických znalců východní Evropy Zbigniewa Brzezinského z roku 1997. Tehdy bývalý poradce amerických prezidentů v oboru národní bezpečnosti USA napsal, že bez Ukrajiny se Rusko nikdy nemůže stát euroasijskou mocností. A právě zde je nutno hledat kořeny porušení pařížských dohod z roku 1990, ve kterých se západ zavázal, že tehdejší hranice NATO jsou trvalé a že nebudou postupovat směrem na východ. Závazek byl porušen, NATO se posunulo k severní hranici Ruska do Pobaltských republik a je evidentní, že po vstupu Ukrajiny do EU by následovalo rozšíření NATO podél jižní hranice Ruska. Maně mne napadá hypotetická otázka – umí si někdo představit co by se dělo, kdyby svého času dostala taková Kuba pozvánku ke vstupu do Varšavské smlouvy? Já skoro ano.
Bohužel Ukrajinský pokr se dostal již za hranu a vymyká se kontrole. USA toho přitom mnoho ztratit nemohou, jsou za oceánem a Evropskou unii používají jako beranidlo ve své politice. Tím, kdo to odnese, nebudou Spojené státy, ale Evropská unie, protože pokud se obchod s Ruskem zpřetrhá, půjde o vážné narušení ekonomické stability. Ale nejenom obchod. Ten provozní deficitní účet zdecimované a nefungující země bude muset někdo rok co rok zaplatit. Tím plátcem bude EU, tedy každý z nás.
Nechci se nijak zastávat Ruska, ale nic není černobílé. A pokud česká média v drtivé většině zaujímají protiruský postoj, nedivím se ani zkresleným názorům spoluobčanů. Tento problém už ale přerostl do takových rozměrů, že stojí za to zjišťovat, jak to vlastně je a bylo doopravdy. Pravda se nedá potlačit, pouze oddálit.
