Já jenom poznámku. Všimněte si, jak je to marnost nad marnost. Za půl roku tady budeme opět sedět a opět budeme doplňovat další přípravky, protože právě teď, kdy my jednáme, už hoši vymýšlejí přesun molekul z bodu A do bodu B, tak, aby v seznamu ta látka nebyla. Já to říkám jenom proto, že je to víceméně filozofická zásadní otázka, jestli je to věc těch sportovců, nebo jestli státy a mezinárodní úmluvy mají zasahovat do toho. Ono je to marné, marné, protože vždycky zůstanou nějaké povolené. Jestli jste viděli poslední případ, kdy se přenesla ta látka polibkem, byl nedávno zmíněn v médiích, políbila ho a jemu sebrali medaili. Nemluvím o tom, že jak se zdokonalují ty metody, tak si představte ty trapnosti, že po 10 letech od olympijských her přijde ona protidopingová komise s tím, že teď už tu moč konečně prozkoumala, kamaráde, vrať tu medaili, dej ji tomu, kdo byl druhý. Prostě jsou to z jednoho pohledu trapnosti, z druhého pohledu my máme tu naši péči nejdojemnější přece o to zdraví těch sportovců. Ale pak mi řekněte, kdo se díval na včerejší etapu Tour de France, jestli je normální jezdit do 2600 metrů, nebo kolik to bylo, kdy to je o zdraví, doslova o zdraví, kde je ledovec, a přesto takové etapy jsou. Ten sport se posunuje do neskutečných hraničních, adrenalinových výšin. Ale já spíš zastávám liberální názor, že stejně tak jako nebudu rád, až mi poté, co dnes projednáme zákaz kožešinových zvířat, tak budu tady citovat včerejší článek, co navrhují Zelení v Německu: Nebudeme prostě jíst to maso! Budeme jíst ty zelené šťovíky, protože nezamořují životní prostředí.

Já jenom na to upozorňuji, že tato cesta toho útrpného starání se o všechno, o všechny nevede k žádoucím cílům.

Děkuji za pozornost.