Pane předsedající, pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové, já bych se zaprvé rád zeptal pana ministra, jakým způsobem chce stát dopravit peníze k jednotlivým zdravotnickým zařízením? Protože vzhledem k tomu, že máme rozmanitost druhů, určitě není do příspěvkových společností, tzn. fakultních nemocnic státu, není problém nalít peníze, zatímco do akciových společností je to obtížné, v zásadě díky pravidlu de minimis také nemožné v takovém objemu. Takže vy zřejmě uvažujete o zvýšení platby za státního pojištěnce a potom samozřejmě vyhláškou stanovíte, jakým způsobem to bude realizováno. Já samozřejmě tuto materii chci podpořit, a to proto, že teď vlastně ani není čas na to, abychom mohli o tom více spekulovat, protože změna systému v takovéto době není možná. A tzn. diskutovat o tom, jestli je tady hodně fakultních nemocnic a jiných nemocnic, tedy jiných zdravotnických zařízení, nebo málo a tak dále... A je asi jediná cesta, udržet to, co máme v té kondici, která tady je.
Musíme přiznat, že minulý rok byl rokem, kdy všechna zdravotnická zařízení si významně pomohla, protože vyrovnávací platby, které stát poskytl ať už jakýmkoli způsobem, tak způsobily, že na téměř žádném, nebo já nevím o žádném zdravotnickém zařízení, tedy o žádné nemocnici, kde byli covidoví pacienti, že by došlo k nějaké ztrátě, protože to bylo vyrovnáno. Takže to je dotaz.
Jinak co se týká toho, co tady říkají kolegové a k čemuž já se přidávám, protože nařízení jsou všechna nařizována tak už s předpokladem, že musí být přísnější, aby je lidé případně respektovali či aby se dala jednoduše vymáhat. Tzn. když jsme se vraceli v 11 hodin večer, nebo kdy jsme to skončili v Senátu jedno z minulých zasedání, tak jsme v Praze nikoho nepotkali, ale roušky jsme mít museli. Stejně tak jako všichni občané. Takže tam si myslím, že to jsou věci, které potom způsobují, že lidé nechtějí respektovat nařízení, protože jim přijde nesmyslné, aby když jdou kolem řeky v zastavěné oblasti, tedy v Praze, nebo přechází most a nikdo tam není v tu noc, kdy se vrací z práce, jako my jsme se vraceli z práce, tak mít povinnost nosit roušku je těžké. Samozřejmě jsem zaznamenal ohleduplné a přemýšlivé policisty, kteří když v tu noc viděli takto jdoucí lidi bez roušek, tak přešli na druhou stranu, aby situaci nemuseli řešit, protože sami ji jistě považovali za logicky neřešitelnou, nevysvětlitelnou jen tím zákazem a příkazem.
Ministerstvo naštěstí, a za to bych asi pochválil pana ministra, sem tam udělí výjimku z nějakých závodů, takže si myslím, že by bylo dobře, aby výjimky, nejde-li to nastavit jinak, tak byly téměř pravidelné.
S tím se samozřejmě na těch soutěžích zajistí řekněme technologie ochrany všech účastníků tak, aby přenosu covidu bylo zabráněno. Já si myslím, že to lze udělat. Byl jsem u jedné takové akce teď, a zdá se mi, že všichni lidé, kteří se zúčastnili toho klání, které bylo oficiálně povoleno, tak se skutečně chovali disciplinovaně. Sotva vylezli z aut, už nosili roušky a dodržovali rozestupy. Největší problém byl s dětmi, které po roce, kdy se neviděly s kamarády, udržet je velká potíž, aby k sobě samozřejmě nešly.
A tam bylo vidět, jak jim chybí lidský kontakt. Vlastně ta situace, která nás postihla více než před rokem, tak nám ukázala i to pozitivní, že sociální sítě nestačí. Lidem chybí sociální kontakt. A mladým lidem, o kterých se mluví, že jsou to lidé jiného věku, které mohou u těch počítačů vlastně žít, tak se ukazuje, že to pravda není. Což je dobře. Ale možná o tom, jestli chystáte nějaké rozvolnění, bez ohledu na to, jaké bude krizové číslo, ale za nějakých podmínek sport bez soutěže se koná bez motivačních důvodů velmi těžce, tak bych rád, kdybyste nám řekl, jestli v těchto věcech nějaké nové záležitosti plánujete. Děkuji.
