Přátelé!?

Není nad to mít přátele a pokud to jsou ještě spojenci, je to o to více povznášející pocit klidu a bezpečí.

Jistě si z těchto důvodů přizvalo NATO Turky v roce 1952 do své organizace. S nimi si však za člena vzalo jejich úhlavního kamaráda Řecko.

Ono to vlastně s jejjich kamarádstvím před uvedeným datem i po něm není tak valné. Oni Řekové s Turky se neměli a nemají moc rádi. To se odráželo i ve zbrojení obou stran. Jen Řecko se uzbrojilo až k bankrotu, no za pomoci šikuldů z globálních bank.

O kamarádství v posledních dnech mohou jistě říci své i Kurdové, kteří se kamarádili s USA při boji proti Islámskému státu. Ale jen pár hodin poté, co se Američané stáhli z pohraničí Sýrie, byli Kurdové napadeni Turky. A co američtí kamarádi? Podporují je, ale jen slovně a bojují jen twitterem pana prezidenta. Přeci za Kurdy nebudou prolévat krev, když oni jim taky nepomohli v Normandii.

Náš ministr kultury, důší jistě ještě ministr zahraničních věcí Zaorálek, si nad chováním Turků může ukroutit v DV TV hlavu. Mluví o zradě Kurdů Američany. Ti Kurdové jsou nyní Tureckem nazýváni teroristy. Takže Američané podporvali dlouhodobě teroristy? Nyní zase hlavou kroutím já. Jak to tedy je, kdo je terorista? Není to třeba ten Afghánec, který nedávno podřezal pracovníka azylového centra v Rakousku, 2 kilometry od českých hranic? Trochu se v těch termínech ztrácíme.

Když se vrátím k panu dlouhodobému ministrovi Zaorálkovi, tak ten přeci ví, s jakými přáteli jsme v NATO. Málokdo to ví tak dobře jako on, je přeci ze strany, která nás do NATO přivedla a nejen do NATO, ale i do EU, a velmi si to pachvalovala a brala za to politický kapitál. Čemu se tedy diví?

A bude se divit ještě více, až nám Turci pustí do Evropy ty miliony uprchlíků. Ti uprchlíci nejsou žádní ateisti a příznivci Bašára Asada, jsou to islamisti, kteří se Asada bojí a nechtějí se vrátit. Tak tyto uprchlíky nám pošle Erdogan, aby nás poněkud zaměstnal. Stejně jako zaměstnává Řeky na ostrovech, kde se uprchlíci řežou mezi sebou i s policií.

Vzájemné nevraživosti náboženské i národnostní si uprchlíci přinesou s sebou do Evropy. Evropa si ještě užije. Nebude to jen nějaké salutování na fotbalových zápasech, ale násilné střety, které již zažilo Německo, kdy proti sobě vystoupili Turci a Kurdové.

Nyní trochu historie. Vše má své příčiny a následky. Hranice Blízkého středního východu byly nakresleny již v roce 1916 podle tajné Sykes-Picotovy dohody, podepsané 16. května 1916, a později podle dohody ze San Rema (1920). Dohoda odrážela více zájmy britské a francouzské imperiální politiky než zájmy Arabů, Turků, Kurdů. Pro Kurdy právo na sebeurčení neplatilo jako v Evropě. Neplatí ani nyní, jak je vidět, zejména nyní, kdy Turecko vyrostlo a má druhou nejsilnější armádu v NATO.

Imperiální chutě revanše nemizí, jen se občas v důsledku špatných okolností a porážek utlumují.

Není nad to mít dobré přátele, kteří tě vždy podpoří.

Člen ÚV KSČM Josef ŠVARCBEK