Když se podívám, máme tady jen dva ministry, tak určitě je zajímá, jaký je názor opozice. (Ministryně Černochová: Ministryně.) Prosím, neskákejte mi, paní ministryně, prostřednictvím pana předsedajícího, do řeči. Pokud něco máte, můžete vystoupit na mikrofon stejně jako já.
Takže vláda se nám tady snaží protlačit v legislativní nouzi zákon, který v mnoha ohledech velmi omezuje na osobních svobodách občany České republiky. Pokud se jedná o obsah pojmu legislativní nouze, jde o zvláštní způsob projednání zákonů, jehož užití zákon předpokládá jen za mimořádných okolností. Ve smyslu ustanovení paragrafu 99 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, lze ve stavu legislativní nouze projednat vládní návrh zákona pouze v případě mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu, nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody. Splnění těchto podmínek musí vláda České republiky, potažmo Sněmovna dostatečně prokázat.
A teď si poslechněme, jak se vyjádřil náš pan premiér, který de facto popřel, že je stav, kdy by měl trvat stav legislativní nouze, protože on řekl, že doufá, že pandemický zákon už nebudou používat. Tedy stav legislativní nouze tu slovy samotného premiéra vlastně vůbec není. Přesto se postupuje podle neexistujícího stavu legislativní nouze, který je tady zneužit, a tedy toto jednání je protiústavní. Podle řady nálezů Ústavního soudu, moji kolegové už z řady citovaly, tak já bych zmínila nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2002, kdy Ústavní soud upozorňuje na to, že by měl být proces řádně projednán.
Cituji: Jen v procesně bezchybném procesu, ústavně souladném řízení lze dospět k zákonnému a ústavně souladnému výsledku, neboli rozhodnutí, a proto procesní čistotě rozhodovacího procesu (řízení) je nezbytné věnovat zvýšenou pozornost a poskytnout jí důraznou ochranu.
Jestliže takto připomenuté zásady vztahující se k ústavnímu řízení před orgány veřejné moc a k jejich v něm vydané rozhodnutí ke stanovenému postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 listiny základních práv a svobod, není nijak rozumného důvodu se od těchto zásad odchýlit ve věcech kontroly zákonodárného procesu a v něm přijatých aktů, neboli právních norem, nebo byť se rozhodovací proces v zákonodárné činnosti do jisté míry liší od rozhodovacích procesů v řízení před jinými orgány veřejné moci, a v tom smyslu je lze chápat jako rozhodovací proces sui generis vůči vůdčí zásadě rozhodování, v němž se dospěje ke konečnému výsledku. Jsou v obou případech identické. Nad to nelze ztrácet zřetel, že důsledky plynoucí ze zákonodárných aktů jsou pro svůj celospolečenský dopad zajisté významnější, než je tomu v případech jednotlivých vadných rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci.
Vystupuje tedy v zákonodárném procesu do popředí požadavek stálosti, přesvědčivosti a nezbytnosti právních aktů, na nichž právní stát a souvztažně také život občanů v něm spočívá. Takovýchto aktů a také dosažení potřebné autority zákonodárných sborů nelze však dosíci jinak, než respektem k pravidlům, která si ostatně Poslanecká sněmovna jako významný nositel zákonodárné moci pro tuto svou činnost zákonem sama stanovila.
Na to, že zákon by měl být projednán v řádném legislativním procesu, protože omezuje v mnoha ohledech práva občanů, upozorňuje i řada právníků. Přesto vláda tyto argumenty nebere v potaz a chce tento zákon násilně ve zkráceném procesu projednat, aniž by se k němu vedla řádná diskuse, vyjádřili se odborníci a byl řádně projednán ve výborech, a mohli se k němu poslanci napříč politickým spektrem vyjádřit.
Na toto upozorňuje také známá právnička Vladana Vališová, která upozorňuje na to, že zákon v mnoha ohledech omezuje osobní svobodu a svobodu pohybu obecně. Protože svoboda je ústřední hodnotou v demokratické společnosti, chráněnou a garantovanou nejen v naší listině základních práv a svobod, ale i řadou mezinárodních smluv. O významnosti tohoto základního práva svědčí skutečnost, že je zmiňována již v preambuli ústavy a v listině stojí na čestném místě v čl. 1. Bez svobody nelze vést plnohodnotný život a vykonávat řadu dalších práv.
Takže vláda tady vůbec nebere v potaz, že omezuje takto zásadně svobodu občanů, a přesto chce ve zkráceném jednání protlačit pandemický zákon. Osobní svoboda vychází z principu nedotknutelnosti osoby, zaručeného v čl. 7 odst. listiny, a je právem delegovatelným, lze ji omezit a člověka lze osobní svobody i zbavit. Při úvahách o legálním zásahu do osobní svobody je třeba mít na mysli ústavní článek 4 odst. 2 listiny. Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených listinou upraveny pouze zákonem a článek 8 odst. 2 listiny, nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Přičemž podle názoru Ústavního soudu, který vyslovil v nálezu ze dne 12. srpna 1998 mezi omezením a zbavením svobody není rozdíl v podstatě, ale jen ve stupni nebo intenzitě. V nálezu Ústavního soudu ze dne 22. března 2011 pak Ústavní soud vyslovil další požadavek na právní úpravu a omezující základní práva, a to přes tu zřetelnost ve formulacích a dostatečnou předvídatelnost.
Je otázkou, zda je na omezení osobní svobody třeba pohlížet skrz tzv. evropské úmluvy, protože podle čl. 10 ústavy jsou ratifikovatelné mezinárodní smlouvy součástí našeho právního řádu a v případě rozporu se zákonem mají aplikační přednost. Pokud by tedy určité ustanovení zákona nemělo naplňovat podmínku, danou v některých z jmenovaných důvodů přípustného omezení svobody daných v čl. 5 evropské úmluvy. Jednalo by se o omezení zákonné, leč protiprávní. Toto vláda vůbec nebere v potaz, a přesto se snaží ve zkráceném procesu legislativní nouze tento pandemický paskvil protlačit.
Svoboda pohybu a pobytu je zaručena v čl. 14 listiny. Meze těchto svobod jsou dané v jeho třetím odstavci takto: Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu a udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých. Podobně jsou tyto svobody upraveny v čl. 2 odst. 3 protokolu 4 v evropské úmluvě. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná k demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, nebo ochrany práv a svobod jiných. V čl. 2 odst. 4 protokolu 4 k evropské úmluvě je omezení práva pobytu a pohybu stanoveno tak, že v určitých oblastech mohou podléhat omezení stanovení podle zákona, odůvodněných veřejným zájmem v demokratické společnosti.
Rozlišit mezi osobní svobodou a svobodou pohybu a pobytu není vždy ale tak snadné s ohledem na charakter omezení, o který jde v novele pandemického zákona, by dle názoru autorky, tedy paní doktorky Vladany Vališové, šlo nejlépe analogicky využít podle Evropského soudu pro lidská práva na domácí vězení. Intenzita omezení, možnost opustit vyhrazený prostor i účinky na život omezeného jsou obdobné. Ve věci Trionis proti Lufthanse judikoval, že v případě omezení trvajícího celý den se jedná o zbavení osobní svobody, zatímco pokud vězeň mohl docházet do práce v domácím vězení, se vyskytovalo pouze od 19.00 hodin do sedmé hodiny ranní, jednalo se o omezení svobody pohybu. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2019 musí být zásahy do svobody pobytu náležitě odůvodněné, tzn., že jejich odůvodnění musí být aktuální, konkrétní a přesvědčivé, omezení, které by nesplňovalo tyto základní parametry, by nebylo možné považovat za odůvodněné a zákonné.
A takto chce omezovat pomocí pandemického zákona vláda život občanům a nechce k tomu vést řádnou diskuzi a snaží se násilně toto protlačit ve zkráceném legislativním procesu.
Děkuji.
